Jan munz

Deník Jana Münze

Deník

Jan Münz

Deník I.

Tento sešit byl započat dne 17.XII.1936 a končí dne

Jan Münz

“Audax omnia perpeti”
“Gens humana ruit per vetitum nefas.”
“Virtus est vitium fugere et sapientia prima stultitia caruisse.”
(Horatius)

17.XII.1936. Čtvrtek

Vždy jsem myslel, že jest již příliš pozdě na to, abych začal psáti svůj vlastní deník. Teprve když jsem přečetl Gide-ův román „Nedokončené vyznání“, poznal jsem, že nikdy není pozdě. Gide, kterého pokládám za vynikajícího spisovatele, psal svůj deník od šestnácti let; já započínám na sklonku svého sedmnáctého roku. Byl jsem k tomu sice od otce již dříve vyzýván, ale patří to již k mé povaze dělati něco, až když to sám uznám za hodné. Bude mi to sice na začátku působit obtíže, doufám však, že si brzy zvyknu a budu zde věrně zaznamenávati své zážitky.

Dnešní den sám byl poměrně dosti pohnutá. Počalo to projevem nelibostí mé profesorky němčiny, poněvadž se často při vyučování směji. Mám vůbec často skol smáti se právě ve chvíli, kdy je nejvíce zapotřebí zachovati vážné vzezření. Odpoledne jsem byl hrát u mého kolegy Milde-ho karty ještě s ostatními kamarády (Hroch, Chvátal). Jako obvykle při takovéto příležitosti jsem sršel vtipy více méně špatnými. Dopadlo to tak, že můj nejlepší přítel Chvátal se sebral a odešel, poněvadž prý si nechce nechat otrávit odpoledne. To na mne působilo způsobem uklidňujícím. Setkal jsem se s ním pak večer na korsu v Pražské ul. a tam mi řekl, že se diví, že dělám ze sebe takového blázna. Opravdu vyskytují se u mne extrémní nálady: jednou filosofuji jak šedesátiletý člověk, podruhé blázním jak malé dítě. Bohudíky převládá u mne spíše sklon k vážnému. Zapoměl jsem ještě poznamenat, že včera o přestávce se se mnou bavila profesorka Dr. Kahovcová, jako v oplátku za to, že jsem s ní tolik tančil na důstojnickém večírku. Přitom mně dala na shledanou na plese důstojnické odbočky, na který se již těším. Tančím vášnivě a to hlavně valčík. Pro dnešek končím, jest už ½ 12 v noci.

18.XII.1936. Pátek

Dnešek sliboval býti dnem klidu a až na výjimku o češtině, kdy nás pí prof. Palová překvapila svým zkoušením, jím také byl. Odpoledne jsem vzdor množství úloh šel do knihovny a snažil se tam vypátrat nějaký zajímavý sociologický spis. Objevil jsem pouze jeden. Pan knihovník Bláha se jako obvykle choval ke mně velmi mile. Tedy den skončil dobře.

19.XII.1936. Sobota

Den kdy jsem zažil veliké zklamání. Opravovali jsme českou kompozici, ze které jsem na jisto čekal jednotku, ale měl jsem prosím „dobrou“ tj. úloha byla oceněna jako průměrná. Doufejme, že to bylo pouze s ohledem na vynechané čárky; očekával jsem aspoň poznámku, že obsah úlohy není pouze průměrný. Také mně vytkla, že na vše se dívám coby socialista. Nemohu to pochopit, poněvadž jsem se nikdy hluboce o socialismus nezajímal. Musím se nějakým radikálním způsobem odnaučit vynechávání čárek, protože mně to již začíná vadit.

Dnes je tomu právě rok, co babička v Náchodě zemřela asi v 8h ráno při mytí. Až dosud jsem si ještě pořádně neuvědomil, že je již na onom světě. Bylo to asi hlavně proto, že málokdy přijela do Příbrami a já jsem ji viděl nanejvýš dvakrát do roka, někdy ani to ne. Jistě matinka teď povede život veselejší. Až do nynějška zacházela poměrně málo s lidmi.

Musím se stůj co stůj zbaviti své poraženecké nálady. Mne někdy takový neúspěch ve škole až příliš demoralisuje. Jest to velká chyba pro život, ve kterém obyčejně neúspěchy převládají. Příště nebudu smět si být tak jist svým dobrým výsledkem, aspoň mně to nedá takovou ťafku.

Ve čtyři hod. přinesl p. Nádherný můj nový oblek mám z něj velkou radost. Je u něj také vesta, ale mám dojem že to bude příliš teplé hlavně při tančení. Chtěl jsem ho zasvětit večer na „Skoku přes kůže“, naší však mne nepustili a tak jsem šel spát. Dalo se do deště a prší taje.

20.XII.1936. Neděle

Tato neděle byla promarněna. Ráno, když jsem uviděl, že Obora jest nádherně zamrzlá, myslel jsem, že si aspoň pěkně zabruslím. Ale led nebyl dostatečně silný a kluziště nebylo otevřeno. Tak jsem celé odpoledne procoural v Pražské. Přitom jsem asi dodatkem uhnal rýmu. Debatoval jsem s Hádou, zda jest správné, že Žemlík (spolužák) chodí stále s Alenou Pudlenovou s vědomím její matky. Já jsem tvrdil, že to vypadá jako vážná známost. On na to, že se o Alenu nebojí poněvadž je to rozumná dívka. Ale eu général to správné nění. Tím to skončilo. Vůbec jsou teď poměry v těchto věcech tak nevyhraněné, že člověk neví, co jest správné. Nechci být ohledně toho staromódní a to supermoderní se mě opět nezdá správným. Uvidíme. Teď si lehnu protože mám silné bolení hlavy, jako už dlouho ne.

P.S. Rozhodlo se, že na důstojnický ples nepůjdu, poněvadž je v sobotu a hned na to v úterý je Jungmann. Nestačí čas na to, aby se prádlo dalo do pořádku.

21.XII.1936. Pondělí

Opravovali jsme matematickou a měl jsem sice se Žemlíkem nejlepší známku, ale byla to dvojka, poněvadž jsem špatně napsal kosinovou větu, ačkoliv jsem myslel, že ji umím. Odpoledne jsem byl bruslit. Milde měl o češtině řečnické cvičení, které přednášel celou hodinu a ještě nedokončil.

22.XII.1936. Úterý

Už zase nebudu mít ze žádné komposice jednotku. Z latinské jsem měl chvalitebně. Měli jsme do 12, poněvadž začínají dnes vánoční prázdniny. V Ut jsem vypravil dopis do Anglie a doufejme, že to Simpson dostane ještě o vánocích. Po obědě jsem šel bruslit a zůstal jsem na kluzišti až do 7. S počátku jsem se otravoval a bolely mne nohy; pak jsem se rozjezdil a docela se mně tam líbilo. Mezitím přijel Karel a samozřejmě se byl podívat na kluzišti a zlobil kluky.

23.XII.1936. Středa

Dnes jsem po celodenní práci vypravil dopis Gletzendorfovi. Dopoledne jsme se měli naše třída sejít v pražské ul., ale nepřišel nikdo. Láďa musí pomáhat doma. Dalo se do mžení a pak padal sníh. Na kluziště jsem vůbec nešel, poněvadž tam byly pouze malé děti. Přesto jsem pro školu neudělal nic.

24.XII.1936. Čtvrtek

Jest to sice Štědrý den, ale průběh měl jako každý jiný. Dopoledne jsem šel zase do Pražské a sešel se s Honzou Lánem. Navštívili jsme Láďu a ten mně pozval na odpoledne, abych s ním jel autem do Pičína pro prase. Přijal jsem, protože jsem chtěl poznat tento druh obchodování s nejširším venkovem. Odpoledne jsem tedy k němu přišel navlečen jako tremp a po delším čekání na auto jsme se vypravili. Prase se nakládalo jako obyčejně za uši a ocas, ale už se mně to nezdá tak hrubým, poněvadž to jde velmi rychle. Když jsme jeli zpět, mohli jsme pouze jednou nabourat. Ony jim totiž přední brzdy na levém kole táhnou víc a tak při náhlém zabrzdění měl Láďa co dělat, aby vyrovnal.

Večer nebyl nijak zvláštní, dokonce jsem byl nucen dát Karlovi pár facek za všeobecného souhlasu, ale skončilo to velkým rozladěním. Visitky pro mne nepřišly.

25.XII.36. Pátek

Odpoledne jsem byl s Láďou v biografu na „Dobrodinci chudých psů“. Je to film sentimentálně vánoční, který má zakončení přímo zázračné. Příliš mou náladu nepozvedl. Pak jsem chodil až do 7 s holkami.

26.XII. Sobota

Dopoledne jsem se setkal se svým ideálem Korejsovou v Pražské; šla s Růžičkovou. Připojil jsem se k nim a pozval je na Silvestra na Litavana. Chtěl jsem na odpoledne něco smluvit, ale marně. Šel jsem tedy bruslit.

27.XII. SoboNeděle

Dopoledne jsem se opět setkal s nimi a dokonce jsem jim půjčil 4 knížky. Výsledek opět negativní. Odpoledne jsem byl hodinu na procházce s matinkou. Řekl jsem jí, že jsem knížky půjčil a matinka hned vyslovila obavy, zda je dostanu zpět; někteří prý si z vypůjčených knih zakládají knihovnu. Doufám, že se mi to nestane. Pak jsem šel bruslit.

28.XII. Pondělí

Obyčejný den. Dopoledne v Pražské, odpoledne na kluzišti.

29.XII. Úterý

Naši konstatovali, že mám velkou rýmu a nařídili, že mám co nejméně chodit ven. Ale v ½ 12 přišel pro mne Láďa. Sebrali jsme se tedy a šli k Libušovům, abychom si od Emičky opatřili nějaké knížky pro domácí četbu. Ema nebyla doma. „Matinka“ její nás zadržela, dala nám něco se stromečku a poslala nás na „Nový rybník“, že E. tam bruslí. My jsme kus šli, ale pak jsme se (Láďa) naštvali a vrátili se domů. Odpoledne jsme vlastně nechtěl bruslit. Když mi ale Láďa sdělil, že na kluzišti je jiný můj ideal totiž Tautermannová, sebral jsem brusle a šel.Do hovoru jsem se s ní dostal až po 6.h. Řekla že druhý den přijde zas.

30.XII. Středa

Dopoledne jsem se vyjimečně sešel i s Žemlíkem. Předtím jsem měl diferenci s matinkou, kvůli tomu, zda se může napsat zu Neuem Jahre. Ona tvrdila, že ne, a já, že to je gramaticky správně. Hodně ji to rozlobilo, takže po mě hodila tím dopisem. Já jsem se rozčílil a můj odpor samozřejmě vzrostl. Pak se to udobřilo. Ve 3 jsem šel na kluziště, ačkoliv skoro tálo. Byla tam včerejší parta. Hráli jsme na pomoc a T. s sebou při tom se ale držela dál od ostatních. Pozoroval jsem, že má podobně plachou povahu jako já.

31.XII.1936. Čtvrtek

Dnes je Silvestra! Sám o sobě se necítím nijak slavnostně, pouze se těším, poněvadž večer budu tančit. Po obědě jsem šel na led. Byla tam parta jako obyčejně. Když jsem se zouval, abych šel domů, šla T. také a čekala až jsem byl hotov. Tak jsem se sebral a doprovodil ji. Oslava Silvestra se mně tak nelíbila, jak jsem čekal. Zdála se mně ta veselost příliš umělá. Bavil mne pouze tanec. Nejmladší člen naší společnosti, sestřenice Červené, byl hodně veselý. Upadla 2x! při tančení. Po třetí jsem šel domů.

1.I.1937. Pátek

Byl jsem v biografu. Hráli Chaplinovu „Moderní dobu“. Je to alegorický film sociální, zahrocený proti nynějším poměrům v Americe. Ale jak jsem zpozoroval, málokdo mu rozuměl. Pak jsem bruslil.

Vzpomínám si, že cestou z biografu se ta Pražačka do mně zavěsila. Překvapilo mne to moc. Vyndal jsem ruku z kapsy a vysmrkal se. Když se pak zase zavěsila, upozornil jsem ji na nevhodnost toho. Kluci si pak dělali legraci, že jsem byl uveden do rozpaků, ale já si toho vědom nejsem.

2.I.1937. Sobota.

Mám stále bídnou náladu už od Silvestra. Je tak neurčitého druhu, že nevím, čím to je. Možná tím, že naši včera odjeli a já jsem sám s Karlem doma. Sice taje, ale Láďa už šel na kluziště! Se svou vílou. Já jsem čekal až do 4, a když přišla T., šel jsem taky. Ona si roztrhla sukni, Bůh suď jak! A to tak prima, že to sotva půjde spravit. Večer jsem ji doprovázel, ale na mostě přes nádraží, zaslechli jsme hlas její matky, což mne přimělo k ústupu.

3.I.1937. Neděle.

Dopoledne jsem šel do pražské, abych se sešel s Láďou. Potkal jsem T. a chtěl jsem ji později zastavit, že bychom se smluvili do biografu, ale víc jsem ji neviděl. Odpoledne jsem čekal, nepřišla. Tak jsem zůstal doma a učil se. Večer odjel Karel a přijel otec. Prší!

4.I.1937. Pondělí.

První den školy v novém roce minul šťastně, nezkoušelo se. Odpoledne v 5 jsem šel naproti T. Potkal jsem ji s její kamarádkou. Připojil jsem se a myslel, že na náměstí se rozejdou, ale milá Vladimíra ji vyzvala, aby došla obsah. Nyní jsem doprovázel dvě a Pavel Hroch měl jistě velkou legraci, když jsem ho předešel. Já ovšem nevím, co si myslel.

5.I.1937 Úterý

Dnes ráno, jako obvykle, stále T. u vchodu do školy a usmívala se na mne, ale co mně to je platné. Den byl vůbec veselý. Večer přijela maminka. Přivezla mně měkkou smokingovou košili, vytoužené rukavice a pěknou kravatu. Další příčina k radosti.

6.I. Středa 1937

Zas máme prázdno. Počasí rozhodně je nesváteční. Mrzne sice, ale je velký vítr. Na krosu jsem chtěl mluvit s T., ale ztratil jsem ji. Ani odpoledne na led nepřišla. Přečetl jsem „Budha žije“ od P. Marand-a a moc se mně to líbilo vyjma celkové tragické pojetí.

7.I.1937 Čtvrtek

Od prof. Němce jsem si půjčil Aristotelovu „Politiku“ česky. On mně chce dát ještě řecký text, abych to mohl porovnat. Já jsem přitakal, ale při mé znalosti řečtiny to byla vlastně lež. Přírodopis nebyl; Šácha prý má nalomenou ruku. Při řečnických cvičeních snažil jsem se ze všech sil navázat debatu, ale nešlo to. O Němčině jsem se moc dopálil na Jůzu. Nevěděl si rady se slovem „Flöte“ a kluci mu napovídali „flotila“. Byla z toho velká legrace a Bramborová se ptala, co se děje a Karel řekl, že já mu vše napovídám špatně. V 5 mi to nedalo a šel jsem do pražské, abych se setkal s T., ale svou opatrností jsem ji minul. Mám příliš vážnou náladu až mně to mrzí. 4. února budu mít řečnické cvičení. Kluziště už zase roztálo a prší!

8.I:1937 Pátek

Den kdy jsem nic neudělal. Pouze jsem se těšil na zítřek.

9.I. Sobota 1937.

Velmi slavnostní den. Karel mně přivezl pěkný kalendářík, ale dělal s ním takové drahoty, až mně to mrzelo ho vzít. Večer jsem byl na důstojnickém reprezentačním plesu. Moc se mně líbil. Místa na tancování dost a obecenstvo částečně distinguované. Kahovcová měla konečně šaty, které jí slušely! Jedna nepříjemná věc byla, že se mně spustila krev z nosu. Českou besedu jsem tančil s Ninou Šufovou a vzpomínali jsme na naše první taneční v r. 1934. Pan protektor plesu div. gen. Kolařík se mi moc nelíbil, ačkoliv měl mnoho hezkých vyznamenání. Nějaký jeho mladší příbuzný (možná syn) byl „hvězdou“ plesu. Lítal po sále jako kůzle. Veselost je sice hezká, ale všeho moc škodí. Sklízel jsem opět další uznání, že dobře tančím. Hudba (Korejs) nebyla nejlepší, ale občas hrály se Strausovy valčíky. Mám ten dojem, že Kahovcová se líbí nejmladšímu lékaři zdejšímu nadporučíku Schueeberkovi. Čekal jsem, že na galerii bude T., ale kde nic tu nic.

10.I.1937. Neděle.

Ráno jsem vstal jako obvykle v 9h. nasnídal se a šel do Pražské. S Láďou jsem se smluvil na 4.h. na kluziště. Do té doby jsem chodil jak mátoha. Pak teprve jsem se zas probudil a jezdil na bruslích jak blázen. Za to jsem šel spát v 8h a ještě jsem ráno zaspal.

11.I.1937. Pondělí.

Prof. Šácha se zase objevil ve škole s obvázanou rukou a to pravou. Když se podepisoval levačkou dělali jsme si z něj legraci. On se sice smál, ale bylo vidět, že ho bolí. Odpoledne jsem celkem nic nedělal a šel brzy spát.

12.I.1937. Úterý.

Dnes večer je Jungmannův bál. Ve škole se to projevuje velkým shonem ve vyšších třídách. Je totiž nedostatek tanečníků a sextánům dovolili tančit. Poslední hodinu jsme ještě narychlo napsali řeckou komposici. Veselo a kraválu při ní bylo dost. Odpoledne bylo ve znamení příprav. Já jsem vůbec nebyl schopen se učit. Naši se také chytali a dalo mně to mnoho práce, než jsem přišel je přemluvil, aby přišli včas. V 5h. jsem šel ještě na led, protože tam byla T. V ¾ 8 jsem byl již v Sokolovně a uváděl. Při zahájení jsem šel v průvodu ředitelů a vedl naši „paní domácí“. Pak se hned tančilo a mezi tím přišli naši. Lidí bylo hodně s málokterou tanečnicí jsem tančil dvakrát. Byl tam také Mareš s Palovou. On vypadá a tancuje pode vší kritiku. Opravdu se divím, jak se může někomu líbit. S ní jsem také tančil a docela dobře bavil oproti loňsku: Říkala, že jsem tehdy vypadal, jako by mne někdo na Jugmannu držel proti mé vůli. Za to letos jsem se ze všech sil snažil bavit jak sebe, tak své společnice a doufám, že se mi to dařilo. O půlnoci naši odešli, zatím co jsem já do sebe sypal zmrzlinu. Byl jsem také na galerii navštívit T., ale brzo jsem odešel, protože jsem zpozoroval, že je s nimi nějaká dozorčí osoba. Domů jsem odešel po volence.

13.I.1937 Středa.

Uvítání ráno nebylo příliš nadšené. Matinka měla špatnou náladu, protože tatíček se se známými skoro nebavil, až to bylo nápadné. Pravděpodobně neměl náladu. Mně zas vytýkala, že jsem nepřišel aspoň na chvíli k nim na tribunu. Já ovšem nevěděl, že je to tak nutné a teď mě to mrzí. Dopoledne jsem si pracoval. Před 12 jsem navštívil Láďu. Ještě spal a Honza Lán s ním. Smluvil jsme se na 4 na led. Byl jsem tam vlastně sám. T. se přišla pouze dívat, že prý má podrážděné slepé střevo. Večer jsem šel brzy spát.

14.I.1937. Čtvrtek.

Probudil jsem se kupodivu brzy ve ¾ 7. Ve škole to bylo veselé. Šel jsem s Láďou v 10 pro dříví do sklepa a pak jsme si to hrnuli s plnou bednou kolem rodičů, kteří na nás vyvalovali oči. Pak ve 12, když jsem šel domů, mne zastavil řed. Dvořák (syn skladatele Dvořáka) a divil se, že si sami nosíme dříví. Vyložil jsem mu, že je to pro legraci. Nevím, zda to myslil vážně nebo jen tak. Odpoledne byla zase legrace ve škole. Byl jsem jako obvykle napomínán při němčině, že směju. Povídá se, že pololetní prázdniny budou trvat týden. To by bylo ohromné, když by nám ovšem nenaložili samé opakování.

15.I.1937 Pátek.

Zítra máme odevzdat české obsahy z domácí četby. Nemám všechny jako asi každý a doufám, že to dopadne dobře. Domácích opakování je dost. Byl jsem asi hodinu venku a pak zas se učit.

16.I.1937. Sobota.

Chtěl jsem udělat aspoň jedno opakování, al zůstalo pouze při německém překladu. Navštívil mne Láďa s Pavlem. Tak jsme hráli chvíli karty a potom jsem si šel koupit nějaké sešity. Potkali jsem Vlastu Prokopovou a obchůzka se protáhla o hodinu.

17.I.1937 Neděle.

Dopoledne jsem učil Karla matematiku. V 11 jsem byl v Pražské. Odpoledne jsem se učil a v 5 jsem byl s matinkou venku. Večer zas učení.

18.I.1937. Pondělí.

Ve škole nic nového. Byl jsem z přírodopisného opakování. Věděl jsem vše až na terasová údolí a Šácha z toho měl legraci. Jak jsem šel od tabule, vypravovali mně kluci, udělal za mnou posunek na způsob: kam se hrneš?! Doufejme, že to dopadlo dobře. Odpoledne jsem se učil němčinu a rozhodl jsem se, že celou češtinu udělám zítra dopoledne.

19.I.1937. Úterý.

Opakování německé literatury. Byli většinou ti horší. Jinak nic nového. Češtinu jsem se naučil. V 6 jsem se byl podívat na ledě. Jezdila tam T. s Bartošovou, tak jsem chodil s nimi do 7 kolem kluziště a bavil se.

20.I.1937 Středa

Z češtiny jsem se dal dobrovolně, ačkoliv jsem se při hlášení bál, že budu vyvolán! Celkem jsem to uměl. Jednou jsem jí musel vyložit, co myslím slovem „protiklerikální“ a vzbudilo to veselost. Odpoledne jsem měl stále ještě dost učení. Chci se dát vyvolat zítra z řečtiny.

21.I.1937. Čtvrtek.

Při řečtině jsem se sice hlásil, ale on nikoho dobrovolně nevyvolal. Psali jsme českou komposici. Byla dvě témata: Vývoj umění podle Hostinského a Sofisté. Psal jsem to druhé a dával pozor na tečky a čárky. Velké potíže mí způsobilo rozhodnutí, zda instr. „přáteli“ se píše „i“ nebo „y“. K mému velkému překvapení jsem byl vyvolán na literaturu z němčiny; dopadlo to dobře.

22.I.1937. Pátek.

Konečně jsem byl aspoň z latiny a uměl. Mám prý napsánu velkou 1. Smluvili jsme se parta, že když je sníh, pojedem na lyžích do Brd. Na to konto jsem namazal lyže. Jinak jsem nedělal nic, leda si přečetl zeměpis. Zapomenul jsem včera napsat, že u pí. Beznekrové jsem četl ukázku z Molierova: „Le bourgevis gentilhomme“. Rozhodl jsem se, že to přečtu celé a příští čtvrtek mám tu knihu dostat.

23.I.1937. Sobota

Ze zeměpisu jsem nebyl a tak jsem vlastně uzavřel můj předposlední semestr gymnasijní. Odpoledne bylo ve znamení lyží.Mé nové boty lyž. jsou tak velké, že vázání pro ně nestačilo. Musel jsem zavolat kluky a koupit řemeny. Pak jsem to s nasazením veškerého umu spravili. Máme se všichni sejít ve ½ 9 u autobusu.

24.I.1937. Neděle.

K autobusu jsem přišel přesně, ale byl tam pouze Áda Kratochvíl. Autobusy až na jeden byly plné. Ten jsme obsadili a s jistými pochybami čekali na příchod Lády a Meldeho. Samozřejmě přišli tak pozdě, že už na ně místo nezbylo. Řeklo se tedy, že se sejdeme v obecnici. Žel bohu za Obecnicí se někdo v autobuse optal, zda nikdo nemá nic proti tomu, aby se jelo na alianční cestu a než jsme si uvědomili co a jak, byli jsme daleko v lese. Mně to vrtalo svědomím, ale ostatním to vůbec nevadilo, že jsme Ládu a Pepíka tak zradili. Prý je to zasloužený trest za to, že přišli pozdě a ostatně, jsou-li chytří dohonějí nás na aliance. Sotva jsem vylezl z autobusu a navlékl lyže praskl mně jeden řemínek. Na štěstí měla Áda jeden zásobní.Rozhodli jsme se vyjíti v ½ 11, abychom dali opozdilcům příležitost dohonit nás. Dávno před tím utekla nám Táňa Němcová a Zina Červených. Divné chování neboť víc jsme jich neviděli. Cesta byla zajímavá. Pod Tokem (835) zastavil nás p. učitel Procházka, že nahoře je sněhová bouře a on proto že jede domů. My jsme se nedali odvrátit. Každý si zajistil ústřední topení a jelo se. Nebylo to tak hrozné. Dokonce jsme tam obědvali. Na Bor jsme přijeli po větším čí menším počtu pádů v ½ 1. Lidu lyžařského tam byl mocný zástup, takže chata byla do posledního koutu obsazená. Moc se mně tam líbilo, protože to bylo úplně jako v horách. Za chvíli po nás zjevili se našim udiveným zrakům Láďa a Pepík. Teď teprve jsme se dozvěděli, že kamarád Pepíkovi zlomil lyže a že si ráno musel rychle opatřit jiné. Bylo jim prominuto. Zatrenovali jsme si několik kristiánek a telemarků a dali se na pochod domů. Jeli jsme přes sjezd na Toku. Bylo to ohromné. Absolvoval jsem to jen se dvěma pády a to jen proto, že vždy přede mnou někdo ležel přes cestu. V 5 jsme dojeli k Zelenkovům do Obecnice. Zařídili jsme se tam velmi komfortně a dokonce i tančili. Připil jsem i z tupláku a vykouřil jednu cigaretu. O naše obveselení se nezištně postaral dr Hötzl. Do autobusu jsem se dostal elegantním pádem po schodech i s lyžema a o ½ 8 mne přijal do svého teplého náručí rodný dům.

S přípravou na pondělí to vypadalo velmi bídně. Neměl jsem ani matematickou úlohu, ani jsem se nenaučil filosofii.

25.I.1937. Pondělí.

Samozřejmě matematickou úlohu neměl nikdo. Musel jsem sám ji vypočítat přes hodinu, která byla jednou z největších prohrou třídních matematických „géniů“. Logiku jsem se naučil přes latinu a řečtinu, avšak vyvolán jsem nebyl. Zato Milde poskytoval o češtině obraz bídy. Nedalo mně to a napovídal jsem, začež mně bylo pohrozeno 2 z mravů.

Palová mne zastavila na chodbě a ptala se mně co má se mnou dělat, když komposice mám tak pestré. Bohužel jsem jí nijak poradit neuměl. Zeptala se mně tedy z čeho budu dělat maturitu. Navrhl jsem dějepis a ona řekla dobře. Mohu z toho soudit, že češtiny budu mít 2 a z dějepisu 1.

26.I.1937. Úterý.

Den byl velmi veselý. O němčině jsem se smál a o řečtině dokonce tak, že jsem ani číst nemohl. Měl jsem se ve 3 setkat s Mildem, abychom šli spolu na sv. Horu lyžovat. Kdo nepřišel, byl Milde. Tak jsem šel sám a docela se mi to líbilo. Připojil jsem se ke komu chtěl a dělal co chtěl. K večeru přišel Láďa. Potom jsem šel ještě do Pražské. Rozhodně jsem se neučil.

27.I.1937. Středa.

Opravovali jsme latinskou komposici, z té jsem měl 2, ačkoliv myslím, že jsem mohl mít aspoň 1-. Zadostiučiněním mi byla 1 z komposice české. Myslím, že byla vzorná co do vypracování a rozvržení obsahu. V pražské ul. jsem chodil s Adou a Láďou. Láda říkal, že se mu naskytla příležitost ke kondicím z chemie, že je ale nepřijal. Možná, že by to bylo něco pro mne. Potřeboval bych nějaké ty vedlejší příjmy. Ada se zas nabídl, že ,mně opatří pořádné lyžařské rukavice v Praze. Dal jsem mu 25 Kč a uvidíme, co přiveze.

  1. ledna 1937. Čtvrtek.

Ve škole se již nic nedělá. Co se mne týče, nemám z ničeho strach pouze z mravů. O matematice volal jen tak. Měl jsem odvodit jeden vzoreček, ale měl jsem čas naučit se pouze další. Z rozpaků jsem psal tak krasopisně, že musel vyvolat jiného, kdo píše lépe. Při češtině nám přinesla různou poučnou četbu. Já se samozřejmě zajímám nyní o československou historii a našel jsem si tam jednu brožuru od radiojournálu. Ihned jsem ji objednal u Mareše. O němčině nás překvapila novou domácí četbou a opakováním. Četby jsem si půjčil domů. Pí Beznekrová mi půjčila „Le bourgeois gentilhomme“ a ten večer jsem ho ještě přečetl. Velice se mně líbil.

29.I.1937. Pátek.

Na školní frontě nic nového. Valenta mně dal námět k první pomoci „cizí tělesa v ústech, nose a uších“. Vybral to tak šikovně , že mohu všem jednoduše poradit, aby s tím nic nedělali. Šel jsem opět po dlouhé době do knihovny. P. knihovník již trochu bručel, tak jsem se víc činil. Vypůjčil jsem si originál děl Molierových. Doma hned jsem se dal do „Le malade imaginaire“ a s pomocí boží jsem to přečetl do 24 hodin.

30.I.1937 Sobota.

Dneškem končí semestr a počínají pololetní prázdniny, trvající výjimečně na zkoušku 7 dní. V 11 přihrnul se Eman s katalogem a tvářil se tak nešťastně, že jsem myslel na nejhorší. Pak začal nejprve s mravy. K mému největšímu podivení měli 2 z mravů pouze Dražan, Hroch a Pobuda. Když jsem konečně vysvědčení dostal, konstatoval jsem 3 dvojky a vyznamenání. Dvojku jsem měl z češtiny, matematiky a řečtiny. Dělám tedy maturitu z dějepisu! Nejlepší vysvědčení měla E. Libušova s 2 dvojkami z češtiny a matematiky. Žemlík měl stejné se mnou. Propadl Milde z němčiny, jak se dalo předem čekat. Nejvíce mne udivila Pobudova uspokojivá z mravů, která je jistě nezasloužená. Naši nebyli ani překvapeni ale za to velmi spokojeni. Odpoledne jsem byl lyžovat na Svaté. Přišel jsem ve čtyři domů zastal rodinu spokojeně skloněnou nad Karlovým vysvědčení, které obsahovalo pouze dvě čtyřky z matematiky a těsnopisu. Na korsu jsem si koupil potraviny na zítřejší lyžařský výlet a pak jsem se dozvěděl, že se nikam nejede, že se jde bruslit.

31.I.1937. Neděle.

Šel jsem brzo na korso, zda nepotkám paní mého srdce, ale kde nic tu nic. Doufal jsem, že bude aspoň na kluzišti, ale opět nic. Pravděpodobně jela někam pryč. Maminka mně doporučila podívat se na film Charlie Chanův „A dýka zaleskne se tmou …“. Šel jsem s Adou Kratochvílem a moc se mně to líbilo. Ovšem rozebereli se děj do podrobností, nejsou jednotlivé činy dosti oddůvodněny. Zajímavé bylo napětí divásvtva. Za mnou vše vzdychalo: jestli ho nazabijou, ale mne to příliš z míry nepřivedlo.

1.II.1937 Pondělí.

Dopoledne se smluvilo, že pojedeme na Bor zítra. Po obědě učil jsem Karla matematice. Byla to jedna z nejhroznějších chvil mého dosavadního života. On totiž nerozeznává slučování od násobení nebo dělení, podle toho pak celé počítání vypadá. Potom jsem byl na kluzišti. Pojedeme tedy autobusem v 9 hodin zároveň s nějakou výpravou prof. Dr. Šedivého.

2.II.1937. Úterý.

Vstal jsem tedy v 7 hod. a zjistil, že sice mrzne, ale prší voda. Nedal jsem se tím nijak mýlit a v ½ 9 jsem byl u autobusu. Výjimečně přišla přesně všechny dívky včas. Láda se přihrnul s Michovským bez lyží, že takto nepojedou. Když ale uviděli, že ostatní jednou všichni, natahovali to pro prkna. Jeli jsme až na Aliancku a obvyklou cestou šli roztroušeně na Bor. S počátku to velmi klouzalo, ale brzy se vosk o zmrzlý sníh odřel a pak to šlo ztěžka. Všechny sjezdy jsem absolvoval bez pádů zaviněných nešikovností. Na Boru jsem s vynaložením veškerých sil lyže přemazal, ale bez viditelného výsledku. Pak jsme nastoupili obvyklou cestu přes Tok k Zelenkovům do Obecnice. Tancoval jsem, až jsem vytrhal 2 šroubky z podrážky. Přišel tam také Milda Potůček a radil jsem se s ním o Maturitním večírku. Celkem jsem ale nic nevyzvěděl. V 7 jsme odstartovali domů, když jsem si před tím odbyl svůj obvyklý pád s lyžema po schodech až na silnici.

3.II.1937. Středa.

Dopoledne jsem opět pracoval na řečnickém a učil Karla. Odpoledne jsem byl na kluzišti.

4.II.1937. Čtvrtek.

Dnes jsem řečnické dokončil. Odpoledne na kluzišti byla otrava, protože holky se nám stále rozutíkávaly. To mně moc dopálilo, poněvadž je sklon k tání a člověk si tak kazí svůj jaktak krátký pobyt na ledě.

5.II.1937. Pátek.

Opravdu už taje. Tak mně nezbylo nic jiného, než hrát s klukama karty Áda dal dohromady partu, že pojedou zítra na lyžích ke sv. Ivanu. Já jsem, se ale nepřidal, protože svědomí mně našeptává, že se vlastně mám učit.

6.II.1937. Sobota.

Prázdniny jsou již u konce a tak mně nezbývá než se těšit na čajové odpoledne. Po obědě jsem zašel k Adovi, abych se dozvěděl, jaká byla jízda. Moc si to nechválil. Podívali jsme se skoro na sv. Horu a zastavili se u Lády. Tam jsme se uradili, že půjdeme sáňkovat. Cestou jsme ještě pozvali Ládovu holku s její kamarádkou. Kdo ale nepřišel, byli oni. Vlastně mám být rád, že jsem se vrátil zdráv domů. Ono se totiž dalo jezdit pouze bez řízení a my jsme mohli plnou rychlostí narazit na strom. Konstatoval jsem, že je přece někdy zvrhnutí dobré. Ládovy kalhoty to odnesly.

7.II.1937. Neděle.

Pln naděje jsem se probudil do bílého rána. Doufal jsem totiž, že na korsu se sejdu s T. Ale, jak jsem v nejtemnějším koutku mé duše tušil, nestalo se tomu tak. Rovněž odpoledne do Sokolovny na Dozvuky šibřinek nepřišla. Ostatně jsem si dobře zatančil pouze na začátku. Pak byl hrozný nátřesk. Tož jsem přesunul svou naději na příjemný tanec na pondělí večer, kdy se budu prohánět na Dominu.

8.II.1937. Pondělí.

Ve škole k našemu překvapení nám bylo oznámeno, že není čeština. Palové se asi něco stalo na lyžích. Odpoledne jsem se hodil do parády a v ¾ 8 jsem se přihrnul na Domina. Jak se dalo čekat, nezačínalo se přesně. Pan ředitel Sýkora přišel až když se tančilo. Právě byla přestávka, když začali hrát fanfáry. Každý se postavil k tanci a pak zklamaně poznal, že to hrají panu řediteli. Jinak to bylo moc pěkné. Českou besedu jsem tančil s Vandasovou mladší a k moravské jsem pracně přemluvil Išku Endrštovou. Když se mne zdálo, že již bude přestávka, šel jsem s Pepíkem Mildem do cukrárny a bunžíroval. Přestávka ale nepřicházela a proto jsem šel opět tančit, ovšem s lehčí kapsou. Zůstal jsem na konec s Emou a ta hned do cukrárny. Já ke své hrůze jsem vypočítal, že mám již pouze 2 Kč. Tím víc jsem byl překvapen, když jsem v peněžence objevil 5 Kč. Za Emu jsem ovšem platit nemohl. Podruhé si vezmu více peněz s sebou, protože to nemusí tak dobře dopadnou.

9.II.1937. Úterý.

Na turistické cvičení jsem nešel. Za to jsem si pracoval odpoledne i dopoledne. Ostatně jsem zapoměl napsat, že včera byl jarmark a že jsem se sešel s T. Doprovodil jsem ji domů. Na konce jsem si s ní chtěl dáti schůzku, ale na obzoru se objevili její rodiče a bylo po randění. O prázdninách byla v Lounech u babičky.

10.II.1937. Středa.

Čeština opět nebyla. Jinak nic nového.

11.II.1937. Čtvrtek.

Dnes byl slavnostně zahájen středoškolský rozhlas a matematika slavnostně ulita. Dražan měl řečnické cvičení o hudbě a zmínil se také o sekvencích a antifonách. Zeptal jsem se ho, co to je. On mně odpověděl, že se to zpívá v kostele a myslel, tím že to je vysvětleno. O francouzštině jsem si půjčil Manon Lescaut od Abbé Prevost-a a velice se mně líbí. Smluvili jsme se, že zítra půjdeme na Puškinův večer.

11.II.1937 Pátek.

Na Puškina nás má jít celkem deset. Odpoledne jsem slíbil, že doprovodím Emu pak domů. V knihovně jsem ohlásil, že tam zase přijdu až po maturitě a půjčil si několik dějepisných knih. Večer cestou na přednášku jsem pouze 2x upadl. Šlo nás tam pouze jen čtyři. Ostatní raději se byli podívati v biu. Počalo to, jak je u nás chvalným zvykem, o ¾ hod později. Bylo to celkem pěkné, ale nejvíce se nám líbila místnost. Proto jsme tam zůstali ještě sedět a šli až v 11 domů.

13.II.1937 Sobota.

O zeměpise jsem dostal za úlohu sepsat příbramský průmysl. Pobuda měl dnes nádherné řečnické cvičení o J. Husovi. Bylo napsáno na prima antiquárním papíru a dokonce cizím rukopisem. Samozřejmě to odnesl. Já budu mít řečnické až v pondělí. Co se týče té knihy od Prévost-a, tak se mně slohově líbí, ale jinak hrdina je slabochem à la Werther.

14.II.1937. Neděle.

Byl jsem na krátko na korsu a uviděl T. Řekl jsem jí, aby přišla odpoledne na led, ale pak se klidil, protože byla se sestrou. Na kluziště jsem šel až ve 4, poněvadž dřív žádný známý nepřišel. T. se tam vůbec neobjevila. Mám takový dojem, že Vl. Prokopová na mne bere, ale teď není na takové věci čas. Jedna terciánka mne poprosila, zda bych jí nemohl přeložit latinskou komposici, kterou budou mít zítra. Ti se domnívají, že oktaván umí ještě tercianskou latinu. Večer jsem si zase trochu pracoval.

15.II.1937. Pondělí

O matematice padaly koule jedna radost. V tercii onu komposici nepsali a tak jsem byl zbaven naděje na velký debakl. V poledne jsem otci pomáhal při zdravotní prohlídce. Přišla právě IV.b. Z přírodopisu jsem byl vyvolán a neměl jsem o látce ani zdání. Dopadlo to dobře, on totiž stále povídal sám. O češtině pak jsem přednesl své řečnické o „Vzniku náboženství“. Rozruch vyvolalo dosti značný a jaký byl dojem, se dozvím se až ve středu. Snažil jsem se co možná nejvíce říkat nazpaměť, ale jak jsem se dozvěděl, bylo to lepší, když jsem četl. Láďa přednesl o benzinovém motoru a zároveň vše ukazoval na výkresu. Bohužel to musel zároveň číst a přitom nevěděl, kam se dřív dívat, zda do lístku nebo na výkres. Mrzí mne, že kritika musela být pro nedostatek času odložena.

16.II.1937. Úterý.

Na západní frontě klid. Na němčinu jsem ani nemrk.

17.II.1937. Středa.

Den kritiky mého řečnického. Ku podivu to dopadlo dobře, ač je pravděpodobné, že ani něčím takovým se kluci nedají vytrhnout ze svého klidu. Všichni prohlásili, že se mnou souhlasí i Vence Dražan. S Emou jsem o přestávce mluvil o tom a ona pak při kritice vše opakovala po mně. Palové se vše líbilo, jen to zakončení se jí nezdálo. Celé odpoledne jsem dělal němčinu.

18.II.1937. Středa. Čtvrtek.

Ve škole se nedělá nic jiného než němčina. Naší mne odpoledne museli držet palce a dopadlo to dobře. Zatím z češtiny se máme naučit přehled celé literatury. Dělá to dojem, že příští týden bude dost co dělat.

19.II.1937. Pátek.

Všude klid jen kluci se hrozí češtiny. Naši se rozhodli, že budu chodit aspoň jednou týdně do kavárny a učit se kulečník. To právě ve škole nám dovolili chodit do kavárny jen ve středu a v sobotu od 5 do 7. Tož tomu navzdory jsem šel s otcem, ale moc jsem se nebavil. Časopisy jsem přelouskl za chvíli a tak jsem potom kibicoval při pokeru. Tedy zrovna nadšen jsem nebyl.

20.II.1937. Sobota.

27.II.1937. Sobota.

Rozhodl jsem se, že nebudu zapisovat každý den, co se stalo, nýbrž jen občas, když bude něco důležitějšího. Také chci zachytit aspoň poněkud svůj duševní život. Říkal nám totiž prof. Macourek při filosofii, že málokdo dovede líčit příběhy psychologick, že většina lidí v takovém případě popisuje pouze děj tak, jak se jeví cizímu pozorovateli, a to není žádné umění. Dnes je na ples národního studenstva. Kdo chce věc správně vystihnout, řekne Ples národního sjednocení. Jdu tam, poněvadž otec je v čestném výboru. Neznamená to ovšem, že jest také u N.S., naopak vždy volí nár. soc. Co se týče mne nevím opravdu ke komu se přidat. Čeští židé jsou velkou většinou u národních soc., třebas sami smýšlejí měšťansky. N.S. zas, ač je to strana t.zv. „kapitalistů“, je silně národní, a skrytě protižidovská, poněvadž pokládá židy za národně nespolehlivé. Já sám se pokládám za Čecha a souhlasím s N.S., ale nevím zda u této strany by byli ochotni mne pokládat za Čecha. Socialisté jsou mně opět sympatičtí svou snášenlivostí, ačkoliv jinak jsem proti socialisaci, která ve skutečnosti znamená nedocenění duševní práce. Mým idealem by tedy byla strana skutečně svobodomyslně národní a taková až do nynějška neexistovala. Až přijdu do Prahy budu se muset pro některou z těch stran rozhodnout a to bude velmi těžké, neboť studenti národní jsou tam politicky nesnášenliví, asi jako všichni, a to se mně protiví. Teď se obleču a půjdu naproti Vendovi Libušovi, s kterým jsem na večer smluven.

28.II.1937. Neděle.

Venda ku podivu přišel včas. Šli jsme ihned k Brožkovi, kde zatím předtančící měli zkoušku. Ema se s námi zastavila a představila mně hned svému společníku JUDr. Ing. S. Klobučinskému. Řekla, že jsem nejlepší kluk ze třídy a vůbec mě mazala med kolem úst. Měl jsem v úmyslu seznámit se zde s perským studentem Ordžaminem, který umí dobře francouzsky, a tak možná získat konversaci. Ten ale, ač měl předtančit, vůbec nepřišel, že ho bolí zuby. Jinak známých tam bylo dost. O přestávce jsem seděl s Ninou Schupovou a se Zdenkem Černých a Šedivou. Provinil jsem se těžce proti abstitentismu, neboť jsme pili jedno „štamprdle“ za druhým; dámy ovšem též. Skoro jsem se bál, že budu opilý, ale přesto mi to chutnalo. Dokonce Ema pak prohlásila, že po každém doušku jsem si olízl rty. Podruhé budu muset na to dát pozor, není to vůbec hezké. Jinak návštěva byla celkem malá, 14 dam! Prý tomu tak bylo vždy. Byl jsem také příjemně polechtán na své hrdosti. Jeden student mě provokoval, že udělám maturitu s vyznamenáním a Janoušková ze XIII. mne obdivovala pro mé „vzdělání“ jazykové. Šel jsem asi v ½ 3 domů.

Ostatně i zbytek neděle zanechal ve mně pestré dojmy. Honza Horák mně prozradil, že to bylo již před rokem usneseno navrhnouti otce do výboru toho plesu, že někdo o něm prohlásil, že je dobrým Čechem, i když není organizován v N.S. To byla ostatně voda na můj mlýn. Těsně před polednem jsem s Adou sháněl nějaké holky na odpolední procházku. Smluvili jsme se s Vlastou, že když s ní půjde Vičina Procházkovic, tak že půjde. Odpoledne jsme se tedy sešli a šli pro Vičinu. Ta s námi chvíli šla, ale pak nám i s Vlastou utekly honem do biografu. Samozřejmě nás takové jednání rozlobilo. Po biografu jsme si pak zavolali Vlastu a moc jí vynadali, aby to vyřídila i hlavní osnovatelce Vičině, s kterou jsme nechtěli vůbec mluvit. Ada se rozhodl, že je víc nebude znát, ale já budu mluvit aspoň s Vlastou, poněvadž stále prohlašovala, že Vičina má k tomu důvody a ona s ní musí držet a pak se mně tak trochu líbí. Proto jsem ji pak doprovodil domů, ale jinak jsem se rozhodl aspoň trochu ochladnouti.

3.III.1937. Středa

Dnes byla večer přednáška v allianci a sice o lidových písních francouzských. Abych Emě oplatil její pozornost, oznámil jsem jí to a pozval, aby přišla. Přednáška byla oznámena na 8 hodin. Proto s ohledem na příbramskou přesnost dostavil jsem se v ½ 9. Vkročím do místnosti a vidím kolem stolu sedět podezřele mladé dívky a tom již mne vyzvala pí Beznekrová, abych počkal do 9h. Honem jsem řekl „au revoir“ abych nešel tak bez pozdravu a za dveřmi si uvědomil, že to byla pravidelná hodina pro začátečníky. Sedl jsem si tedy vzadu v kavárně a čet Illustrativu a dozvěděl se, že všechny vodní výry na zeměkouli se točí svou stranou k rovníku obrácenou směrem západo-východním. V radosti nad tímto poznatkem jsem se dočkal 9 hodin a šel zaujmouti své místo mezi příbramskými „francouzi“. Všichni starší si sedli kolem velkého stolu, pouze falešně skromné dámy: Sázničková, Cihelková, Sedláčková a Ema si sedly k malému stolku zvlášť. Tím se ovšem vyloučili z francouzské konversace a já taktéž, poněvadž jsem musel sednouti s nimi. Seděl s námi ještě jeden Němec, zdejší akademik, který uměl skoro tolik jako já a tož jsem se s ním bavil. Ostatní jen tak koukali. Příliš spokojen jsem ovšem nebyl. Jediným kladným výsledkem bylo, že jsem si půjčil Gil Blasa, který je jednou z nejzajímavějších knih, kterou jsem kdy četl. Bohužel tisk knihy je tak drobný, že mám vážné obavy, abych si nezkazil ještě více oči.

5.III.1937. Pátek.

Tento týden je opravdu velmi pěkný. Oceňuji to podle toho kolik událostí ho zpestřuje. Tentokrát je jich opravdu dosti: v pondělí školní biograf: „Za ranních červánků“, ve středu alliance, dnes Mozartův koncert a zítra oslava narozenin prvního presidenta republiky. Došel jsem ve své životní filosofii až k epikureismu. Ne sice k zásadnímu, ale snažím dodati přízvuk zážitkům, které ve mne způsobují pocit spokojenosti (štěstí) a snažit se opanovati sebe natolik, aby nepříjemné dojmy neměly vlivu na mou náladu. Až doposud se mi to dařilo, vzdor různým obsáhlým opakováním z češtiny, kterým se musím učiti, ač budu maturovati z dějepisu, kterému se opět vůbec neučím. Dnes tedy jsme se ve třídě smluvili, že půjdeme na koncert filharmonie. Jako obvykle na smluveném sešel jsem se pouze s Emou, pak se k nám připojila Kopecká. Máňa Svagrovic se Štěpánkovou a Žemlík, který tam byl se svou Alenkou, se k nám vůbec nepřidali. Koncert sám mne příliš nebavil, třebas byl velmi zpestřován živými rozhovory na galerii. Ostatně, kdyby ho hráli přede mnou nyní ještě jednou, vůbec bych si neuvědomil, že jsem ho již slyšel. Včera oznámila Bramborová, že jsem nejlépe uměl nepravidelná slovesa z 50-ti 43 správně, ale já to ještě nepokládám za obzvláštní výsledek.

15.III.1937. Úterý. Pondělí.

Již jsem se rozhodl, že s Nár. Sjednocením nic nechci mít, oni jsou proti Masarykovi a to mně není sympatické. Stále nevím, co budu studovati, zda práva nebo hutnictví. Hutnictví je mně velmi sympatické ze dvou důvodů: 1.) líbějí se mně stejnokroje a byl bych velmi rád, kdybych se tak jednou v kytli mohl objevit u Brněnských. To by koukali. 2.) Je to zaměstnání mravně mnohem vyšší než právnické, poněvadž je užitečné lidstvu tím, že tvoří nové potřeby. Naši jsou nerozhodní, protože se na to dívají se stanoviska majetkového. Chci se proto poradit se strýcem Edou a pak definitivně rozhodnout. V sobotu jsem měl jít na lyžarský maškarní ples. Ale zhatilo se to. V poledne přišlo parte, že zemřela pí Guthová, matka první ženy otce a tety Elsy. Tak jsem dal u Horkého vůz do pořádku a šel brzo spát. Byl bych zrovna dobře potřeboval vůdčí listy, ale dostanu ho až ve středu. Vyjeli jsme ve ¾ 8 a vzali ssebou do Prahy i Ančí. Do Turnova jel pouze otec se mnou. Byla tam již teta Ida a Olga; poslední byla ovšem nejpříjemnější. Žranice byla velká. O pohřbu jsem vedl Martu a měl jsem se moc co držet, abych se nesmál, když jedna paní kondolovala slovy: „Aby ten kalich byl vypit až do dna!“ Pan rabín se nás stále vyptával na zdejší obec židovskou a divil se, že otec není ve výboru, přivedl nás tak ovšem do rozpaků. Tetu Idu jsem poprosil, aby se zeptala svých příbuzných jak p. Federer ředitel Vítkovických železáren a p. Dubský, který je u Rotschildových železáren obchodním ředitelem, zda koniunktura neklesá. V tom případě, že mám zajištěno místo, studuji rovnýma nohama hutnictví. Palová se už spouští dala nám ode dneška do středy sopakovat české drama a román. To by se člověk mohl z toho zbláznit. V sobotu mně už dědeček poslal 100 Kč k narozeninám.

Došel jsem k zajímavému názoru náboženskému, možnoli tak říci. Je to jakýsi druh pantheismu a převtělování. Věřím totiž, že podkladem života organického jest vitální energie. Ta oživuje buňky a těla a projevuje se způsobem úměrným vývojovému stupni stávajícího jedince. Je tedy zvíře oživováno stejnou energií jako člověk, ale člověk má tělo a hlavně mozek lépe vyvinut a tím schopnější většího výkonu duševního. Tato energie je obdobná součástí veškeré energie ostatní ve smyslu fysikálním a má tedy také stejné vlastnosti: je jí stejné množství. Z ztoho vyplývá, že i když člověk umře tak tato energie nemůže zaniknout. Může se přeměnit na jiný druh a tak postupně přejít v jiného jakéhokoliv jedince organického a způsobit u něj život. Myslím, že tento názor není tak špatný a jsem opravdu zvědav, zda ho někdy vystřídám jiným.

Konečně jsem přečetl Gil Blas-a a jsem jím nadšen. Je to kniha velmi užitečná při poznávání lidí. Uznal jsem za dobré vyvoditi z ní předsevzetí, že se nesmím stavěti příliš rigorosním a důsledným ve svých názorech, i když jsou správné, poněvadž to znamená velké kolise a není to ku prospěchu ani nositeli těchto názorů ani jim samým. Neznamená to ovšem, že člověk musí býti bezchrakterní, to ne, ale trochu pružný přece, poněvadž není neomylný.

19.III.1937. Pátek.

Tak jsem si již narozeniny odbyl ve středu. Příliš příjemné nebyly, poněvadž z češtiny jsme měli na čtvrtek značné opakování. Hoblu jsem ovšem ve škole neušel, ale až do 12 jsem se ubránil. Potom teprve mně vzali všichni řádně do parády. V 10 jsme si běžel na hejtmanství pro vůdčí list a vydali mně ho s velkou ochotou, až jsem se divil. Za týden pojedeme do Brna, již se těším na první samostatné šoférování. Paní Beznekrová mně půjčila další román od A. Maurois, jmenuje se Climats a velmi se mně líbí. Rozhodl jsme se opatřit si nějaký pořádný sešit a vypisovat si citáty a aforismy a pod. z knih, které přečtu. Budu si je tak spíše pamatovati a příležitostně se budu moci svou znalostí literatury pochlubit.

1.IV.1937. Čtvrtek.

Celé prázniny velikonoční byly ve znamení Brna. Byli jsme tam celé 3 dny. Pobyt se mně tam líbil, ač mám ten dojem, že milí bratranci nebyli příliš nadšeni. Mluvil jsem se strýcem o svém budoucím zaměstnání a rozhodlo se, že o prázdninách půjdu na praksi do banky nejspíše do Dvora Králové nebo do Brna. To rozhodne, zda půjdu definitivně do banky. To by znamenalo udělat obchodní jednoroční kurs. Všichni jsou pro to, abych zároveň, co budu úředníkem, studoval práva. A co se mne týče, tak bych velmi rád nějaký ten doktorát měl. Rozhodně se začnu už teď učit těsnopis. Ta prakse jistě by mne aspoň na začátku dost bavila a mimo to naskytá se mně dobrá možnost naučit se dobře německy. Tím bych měl udělán program na nejbližší dobu. O hutnictví dostanu ještě informace. Teta Olga poslal mne po Heinzovi onu slíbenou knihu. Proti očekávání je česká. Šoféroval jsem celou cestu zpět tam a zpět až do Prahy. Tam jsem toho nechal, poněvadž otec byl stále netvosnější a stále mně říkal, kdy mám přidat a ubrat plyn až jsem byl z toho celý blázen. Pak křičel na všechny a je z toho nyní pasivní resistence matinky a moje. Karel jak se dalo předpokládat litoval, že s námi nejel, ačkoliv sám nechtěl a vyčítal to matince. Ta se moc zlobila, protože se pak dověděla, jak si chválil, že je sám doma. V úterý jsem ho učil algebru a třebas jsem vůbec nekřičel a se nepral, Karel se na mne rozčiloval, řekl, že ho sekýruji a maminka že je macecha. Nebudu ho asi už učit. Proti klukům brněnským jsem úplní andělé. Ti se stále perou a hádají. Heinz mimoto je stále velmi arogantní, ač tentokrát se choval aspoň neutrálně. Strýc, ale rozhodně chce, abychom se spřátelili a myslím, že to nikdy nebude. Jsme příliš rozdílné povahy a charaktery a Heinz rozhodně není tou lepší polovicí, jak vidím z jednání všech. Ostatně oba dva hoši nemají pro Karla a mne příliš velké sympatie, protože jsme jim dáváni za vzor a oni se proto na nás zlobí. Oni se špatně učí a řekne-li se jen o někom, že je primus, je to pro něj u nich tím nejšpatnějším vysvědčením.

Vzpomínám si, že jsem měl s Karlem několik dní před odjezdem velkou nepříjemnost. Právě přijel z Prahy na prázdniny a měl jako obvykle skoro povznešenou náladu. Když vyjížděl s autem ze vrat stoupl si na stupačku. Musel jsem uhnout, vrata jsou úzká, a urazil jsem nárazník. Pak když jsem odjížděl, skočil opět na stupačku, ale uklouzl a spad zády na dlažbu. Skoro jsem ho mohl přejet. Otec z toho všeho samozřejmě vesel nebyl.

13.IV.1937. Úterý.

Ve čtvrtek nám strýc Eda návštěvu oplatil. Měl přijeti odpoledne vlakem, ale objevil se až v 6h. Přijel totiž s nějakým známým a to s Aero 50. Řekl mi, že si praksi v bance můžu vybrat kdekoliv. Mně by se to nejlépe hodilo v Karlových Varech, kde bych se mohl zároveň důkladně pocvičit v němčině. O hutnictví prozatím žádné informace nepřišly. K večeři jsme měli chvalně známé Samkovy buřty, ale strýci moc nesvědčily, protože druhý den mu bylo moc špatně a otec ho odvezl autem do Prahy. Večer nám pak zatelefonoval, že zdráv dojel domů. V sobotu jsem chtěl jíti na společenský večer klubu „Přítomnost“, ale nemohl jsem sehnat žádného společníka a zůstal jsem doma. Naši se sešli v Písku s krumlovskými. Dozvěděli se mnoho zajímavých věcí. Tak v Brně byl po našem odjezdu velký kraval. Kluci totiž mají učitele, který s nimi nemůže nic svédsti. Strýda neužívá o něm slov, která by právě vzbuzovala úctu, a páni bratranci samozřejmě si berou k srdci a mají na něj hodně s vrchu. Pak je má něco naučit. Tak tedy pan domácí učitel (je to středoškolský profesor skládající doktorát) prohlásil, že je za takových poměrů učit nebude. Ostatně jsou strýc a teta nešťastni, jak Heinz je vysoce arogantní kluk. Za druhé pan Dr. Pavel Klement dal svým rodičům na jevo, že je s nimi krajně nespokojen. Jak mohou na něm žádat, aby vedl praksi svému 60 letému otci a zakopal se do takového hnízda (Krumlov!), když byl tak laskav a zkrátil svá medicínská studia na 10 let, aby jim ušetřil peníze ?!! Dej Bůh, bych tak hluboko moralně neklesl! Já zatím jsem protančil celé odpoledne na Barrandově. Ale odpolední tancování mi valně nesvědčí a hlavně, když jsem ve společnosti hochů, kteří se ze všech sil snaží vyložiti všechny řeči v ten druhý smysl. Taková věc před holkami mne velmi zlobí. Když už je toto tak nutně zapotřebí, mohu počkat až budeme kluci mezi sebou. V pondělí jsem byl dozkoušen do konference a nyní v klidném vědomí vykonané povinnosti očekávám její výsledek. Maturity písemné budou v posledním týdnu tohoto měsíce a ústní budou 7, 8 a 9 června za předsednictví pana ředitele berounského reálného gymnasia. Jeho oborem je čeština a němčina.

30.IV.1937. Pátek.

Písemky jsou už teda odbyté a nebyly celkem tak zlé. Nejvíce nás prodřel starý Němec. Oba dva překlady latinský i řecký byly na nás poměrně dost težky. Z řečtiny byl kus Herodota, celé nepřímá řeč a z latiny nějaký fragment ze Sallustia. I při německé jsem dělal překlad, ačkoliv ode mne čekali, že budu psáti volné vypravování, jakous chválu cestování; jednak jest to mnohem jistější a pak jsem chtěl klukům ještě naposled udělat něco k vůli. Při české jsme měli na vybranou: rozbor jedné Tomanovy básně, o vzduchoplavbě a o českém odboji za války. Samozřejmě jsem psal o vzduchoplavbě a zároveň nastínil nový způsob obrany Čech, totiž aby nepřítel byl vlákán za pohraniční horstva, odříznut mu návrat a pak zničen. Prozatím jsme se dozvěděli, že z české nemá nikdo nedostatečně a že při latinské i velmi dobří žáci dělali chyby. V řecké se vyskytovalo hodně chyb à la: koukaje z okna, pršelo hlavně u Dražana a Pobudy. Všichni profesoři byli velice ohleduplní vyjma Němce, který, jak se zdá, neví, jakým způsobem se zachovat. Říďa začal písemky následovnou slibnou větou: Doufejme, že s pomocí boží a p. profesorů to dobře napíšete. Pak sebral obálku s thematem a strkal pečet každému pod nos. Celkem byl to krásný čas lenošení, neboť odpoledne se nic nedělo. Četl jsem celý den detektivky až dlouho do noci. Od strýce Edy přišly již dopisy, které mě mají ulehčit rozhodnutí, co po maturitě. Vysvítá z nich, že jejich pisatelé, soudíc dle strýce, myslí, že jsem Němec. Avšak tvrdí, že Čech (= čsl. státní přísl. české národnosti) při znalostech cizích jazyků se může dosti dobře uchytit jako hutník. Tak budu si volit mezi právy a hutnictvím. Včera tu byla matinčina přítelkyně Jenny Fisch Grünbergová. Dosáhl jsem toho, že matinka pozvala ještě pí Kavkovou a tyto tři dámy jsem zavezl úplně sám na Orlík. Když tam v parku vytrhaly všechny primule a sasanky a jaterníky, jeli jsme zas domů. Šoferoval jsem jako „pámbů“ a byl jsem sám sebou i s vozem velmi spokojen.

28.V.1937. Sobota.

Dnes byl poslední den školy. Nic se nedělalo a každý si jenom kázal. Přišel i pan ředitel a ½ hodiny nám přednášel. Vykládal také, že každému z nás přidávali a já jsem se diskretně usmíval. On si toho povšiml a ihned vykládal, že mně přidali také. Poznal jsem to o hodinu později, když jsem se dozvěděl, že mám o dvojku z češtiny na výročním vysvědčení víc. Ale dopadlo to celkem dobře, neboť všichni byli připuštěni k maturitě. Učit se mám ještě dost, ačkoliv o písemek stále něco dělám. Definitivně neumí ještě nic. Nejvíc mne, ale zlobí, že kluci se mně stále vyptávají, které otázky už mám vypracovány a chtějí si je ode mne půjčit. Je to až nestydaté, když si pomyslím že, jednalo-li se nějaké obsahy a já potřeboval k tomu knížky, když mysleli, že už jich mám napsáno víc než oni, nepůjčili mne nic. Lidé jsou vůbec velmi nestydatí, pí prof. Libušovou nevyjímaje. Ta zas navrhla, aby naši je zavezli na Valdek a já pak ještě vrátil pro Emičku a Venouška. To znamená 6 jízd, které by platili ovšem naši. Ve čtvrtek jsem také dostal dopis a sice od pí Gerty Kruz-ovém která byla jakousi vůdkyní na Lumberlandu. Samozřejmě, že si na mne vzpomněla, až když něco ode mne potřebovala. Chce totiž vědět, jakým způsobem by mohla rozšiřovat u nás prospekty svého Ferienheimu. Zapomněl jsem podotknout, že naše tableau je vystaveno u Singeru a že se mně moc líbí.