Smrt a její podoby / Personifikace smrti

Smrt je jedním z klíčových témat v životě člověka. Čím je starší nebo nemocný (nebo jeho blízcí), tím více se úvahy a představy o ní vkrádají do jeho mysli a snů. Většinou v něm vyvolávají strach. Strach z neznámého. Člověk chce znát odpovědi na všechno, aby se zbavil strachu. Proto vše zkoumá a kde odpovědi nedokáže najít, přichází na řadu představivost nebo víra. Smrt je před člověkem ukrytá za sedmero závoji. Myslíme si, že vědy nám pomohly některé odkrýt, ale to je iluze. Ne vše se dá změřit, zvážit, popsat.

Tajemství za sedmero závoji je metaforou pro hluboce ukrytou a velice střeženou pravdu, zejména duchovní. Číslo 7 představuje vesmírný řád, dokonalost, úplnost. Závoj je symbolem tajemství, ochrany, tabu, duchovního zasvěcení.

Zkušenosti se smrtí jsou velmi osobní a přitom všelidské. Naše psychika formuje zkušenost určitým způsobem, kterým zaplňuje obraz něčeho. To se děje v rovině individuální i celospolečenské a tak je obraz něčeho dotvářen každou kulturou odlišně, ale podstata je vždy stejná, protože klíčová zkušenost jednotlivce (každý jsme člověk) je v podstatě podobná.¹

C. G.Jung zkoumal mýty, pohádky, báje, pověsti a vytvořil teorii o kolektivním nevědomí – části naši duše, kterou společně sdílíme. Společné obsahy nazval archetypy – obsahy kolektivního nevědomí. Archetypy jsou vrozené formy (šablony), které pomáhají utvářet naše myšlení, fantazii a prožívat vztahy. Takže archetyp je pravzor, univerzální vzorec, který se objevuje napříč všemi kulturami.

Smrt je archetyp.

Snaha o obelstění smrti

Smrt může vzít život, ale ne ho dát. Je vykonavatelem, ne stvořitelem. A protože mnozí lidé se smrti bojí, chtějí žít dál, hledají možnost, jak smrt obelstít. Ale i když si život prodlouží, smrt nakonec stejně vyhraje. A tak lidé stále sní o nesmrtelnosti, kterou závidí bohům.

O tom, jak se lidé snaží obelstít smrt a strach z ní, vypovídají zejména pohádky, mýty a legendy (v dnešní době také fantasy tvorba která v podstatě vyrůstá ze stejného podhoubí). Tyto způsoby můžeme rozdělit do několika kategorií:

1. Přátelství se Smrtí
2. Znemožnění Smrti vykonat svou práci
3. Prodloužení života
4. Získat něco, co může navrátit mládí, vyléčit ze smrtelné choroby, zajistit nesmrtelnost, věčné mládí
5. Najít místo, kde se neumírá a žije věčně
6. Propojení smrti a erotiky

Když se chce člověk nějakým způsobem utkat se Smrtí, musí ji dát lidský tvar i rozměr. Personifikuje si jí, polidšťuje si ji. Nelze přeci bojovat se stínem, který na nás nereaguje a který nedokážeme vidět.

Přátelství se Smrtí – léčení s její pomocí

V pohádkách Smrt často vystupuje jako kmotřička/kmotr. Už při narození nám stojí u hlavy, když ležíme. Jiná představa – neviditelný anděl smrti nám sedí na rameni a všude nás provází.

V pohádkách lze Smrt potkat (nejčastěji postava v bílé plachetce s kosou) a jde ochotně chudákovi za kmotru jeho dítěti. Chudák odmítá boha i čerta a volí smrt, protože jediná je spravedlivá – měří všem stejně. Smrt nemá bohatství, ale chce se důstojně zhostit svého kmotrovství a nabídne chudákovi (nebo kmotřenci až dospěje), že s její pomocí bude léčit. Bude ji vidět – když stojí u nohou nemocného a ať bude léčit jakkoli, vyzdraví ho. Když bude stát u hlavy nemocného, nesmí ho léčit, protože propadl smrti. A tak dotyčný velice zbohatne.

Současný přístup: poznat příčiny nemocí a tak smrt oddálit.

Znemožnění Smrti vykonat svou práci

Častou lstí je znemožnit Smrti vykonávat svou práci tím, že je uzavřena do sudu, přilepena k židli či hrušni, strčená do pytle a uvězněná. Nakonec se vždy ukáže, že smrti je na světě zapotřebí a tak ten, který ji uvěznil, ji nakonec sám osvobozuje a ona si bere jeho život – smrt opět vítězí.

Současný přístup: prevence a to včetně očkování a tím získat možnost vyhnout se onemocní a následně i možné smrti.

Prodloužení života – zapálením své svíčky života v limbu

Některé pojmy:

Zásvětí (záhrobí, onen svět)

místo existující za hranicemi našeho reálného života. V pohádkách a mýtech se setkáváme se situací, kdy se hrdina/ka musí vydat do zásvětí – místo za světem živých. Není to svět zemřelých. Je to místo přerodu duše. Jen tam může hrdina/ka získat to, co potřebuje. Žije tam Baba Jaga. Je charakteristické, že její domek nemívá okna ani dveří, bývá na kuří nožce a kolem něho je plot, kde na kůlech jsou napíchnuty hlavy těch, co neuspěli (a v důsledku toho v reálném životě “ztratili hlavu”).

Limbus

zde pobývá Smrt a zde v podobě svíček hoří životy všech lidí a když svíčka dohoří, dotyčný zemře; místo odpočinku zemřelých před vykoupením.

Podsvětí (Šeol)

spodní vrstva, kde žijí bohové a kam odcházejí lidé po smrti; v křesťanství peklo.

Očistec

dle křesťanů je to místo nebo stav, kde duše trpí, aby se očistila od méně závažných hříchů před vstupem do nebeského stavu.

Bývalý chudák, který zbohatl léčením za pomocí Smrti, Smrt oklame kvůli penězům. Za hlavou krále stojí Smrt. Chudák ví, že ho nesmí léčit, ale je lačný bohaté odměny a tak nechá postel s králem otočit a tak se Smrt ocitá u nohou krále a ten je uzdraven.

Smrt pak pozve chudáka k sobě, do limbu. Ten vidí, že svíčka jeho života dohořívá. Ale on chce žít a užívat si bohatství a tak:

• snaží se zapálit si novou svíčku, ale to se mu nepodaří,

• prosí Smrt, aby mu zapálila novou, ale Smrt mu říká, že to nejde, protože když se nová svíčka zapálí, jedna musí dohořet. On však tajně zapálí pro sebe novou svíčku a když přijde domů zjistí, že zemřelo jeho dítě, kterému byla Smrt kmotrou.

Současný přístup: transplantace, přežití klinické smrti pomoci včasného lékařského zásahu, první pomoc, zdravý životní styl.

Získat mládí a nesmrtelnost

Získat něco, co může

• navrátit mládí, vyléčit ze smrtelné neduhy a nemoci,
• zajistit nesmrtelnost, věčné mládí

Jedním z hlavních cílů alchymie bylo nalezení kamene mudrců – látky, která by byla jednak schopna přeměnit kovy v zlato a jednak by umožnila vyrobit elixír života k dosažení omlazení a nesmrtelnosti.

Zdrojem mládí i pro nesmrtelné bohy bývá zejména:

• pokrm (jablka – např. zahrada Hesperidek, severská bohyně Idun pečuje o zlatá jablka, která chrání bohy před stárnutím; ambrózie – dnes diety, zdravá životospráva),

• nápoj (lidská krev, živá voda – dnes pitný režim, povzbuzující a obohacené nápoje a koktejly). Pověst o Čachtické paní (Alžběta Báthoryová) říká, že se koupala v krví mladých dívek, aby si udržela mládí.

• životní energie mladých lidí (víra, že lze získat energii mládí mladého člověka, kterému je odebírána a on následkem toho stárne a umírá).

Bylo rozšířené přesvědčení, že starý muž má ležet v posteli obklopen mladičkými dívkami, protože ty mu mohou předat svou energii mládí.

V pohádkách se setkáváme se dvěma základními liniemi:

• Starý a nemocný král posílá své syny, aby mu přinesli předmět, který jej vyléči a za odměnu nabízí svou korunu,

• Starý král touží omládnout, aby získal srdce mladé nevěsty.

Současný přístup: poznat proces stárnutí a oddálit ho, omlazovací kůry, plastické operace, hledání léků, genetické manipulace.

Pohádky i mýty nás varují před neuváženým přáním vztahujícím se k věčnému mládí, nesmrtelnosti – narušují vesmírný řád (koloběh života a smrti, zrození a umírání, obnovy a zániku). Dotyčný je vždy potrestán věčným trestem.

Podle starořecké báje bohyně úsvitu Éós vyprosila pro svého milence Tithona nesmrtelnost, ale zapomněla požádat i o věčné mládí. Tithon stále stárnul a bohyně ho nakonec proměnila v cvrčka (nebo cikádu), aby zmírnila jeho utrpení.

Ostrov se dvěma prameny (E. Petoia)

Mladík miloval dívku a chtěli se vzít. Dozvěděl se o prameni mládí a vydal se ho hledat. Po mnoha letech bloudění se dostal na ostrov, který vypadal jako ráj. Našel tam pramen mládí, kolem něhož si hráli chlapci a dívky. Kdo se z něho napije, bude věčně mladý a nebude potřebovat jíst ani pít.

Na ostrově byl i druhý pramen s opačnou mocí. Kdo se z něho napije, bude opět smrtelný a zestárne, jak to dopovídá jeho pravému věku.

Mladík se napil z pramene věčného mládí a vrátil se ke své dívce. Ale jeho milá, která na něj stále čekala, byla už stará a rodiče mrtvi. Pochopil, jakou udělal chybu a nechtělo se mu žít ve světě, kde jeho blízcí stárnou a umírají.

Skočil do loďky a šel hledat ostrov, aby se napil z druhého pramene.

 

Starý muž (Laponsko)

Žil jednou jeden muž. Byl nejstarší v celém Laponsku. S pomocí paprsků polární záře žil už skoro 2 000 let. Ty tři paprsky byly duše zemřelých, které starý muž chytil, když se přiblížily k zemi, kde si přály zůstat. Uzavřely se starcem dohodu: Dokud je bude držet ve své lampě, nemůže je polární záře odvést zpět do nebe. Za to mu budou chytat duše mladých a přenášet je do starcova těla a tak mu prodlužovat život.

Jednou šel za starcem domů zvědavý mladík. Stařec za ním zavřel dveře, vypustil duše z lampy a ty mladíkovy strčily ruce do jeho těla a chtěly mu vytrhnout duši.

Tu sestoupila polární záře, která ty tři duše stále hledala, na zem a několik paprsků dopadlo do okna starcova domu a vzalo zpět do nebe ty tři duše. Mladík byl zachráněn. A starý muž rychle chátral a umřel.

Najít místo, kde se neumírá a žije věčně

Základní schéma příběhu je toto:

Hrdina se vydává na cestu najít místo, kde se neumírá. Nakonec se dostává na kýžené místo a tam v nádherném zámku žije krásná dívka, která souhlasí, aby u ní žil. Ale on je jenom člověk a tak po nějaké době se mu zasteskne po rodičích a přátelích.

Když se vrátí do svého rodiště zjistí, že už nikdo nežije z těch, co znal, protože uběhlo několik set let. A protože se teď nachází na zemi, kde je smrt, ta si ho teď může vzít a on bleskově zestárne, umře a rozsype se na prach.

Současný přístup: balzamování, hibernace, zmrazení, cesty do vzdálených míst vesmíru – pomaleji se stárne.

Mýty také popisují hledání nesmrtelnosti. Cesta hrdiny končí neúspěchem. Je možné, že nám mýty i pohádky naznačují, že nesmrtelnost není pro smrtelníky.

O Gilgamešovi (mezopotámský mýtus)

Gilgameš byl vládcem Uruků. Setkal se s divokým mužem – Enkidu. Stali se z nich velcí přátelé. Byli to největší siláci své doby.

Bohyně Ištar chtěla Gilgameše za muže, ten odmítl. Ištar se nahněvala a požádala otce, boha Anuka, aby ji půjčil nebeského býka, který by Gilgameše srazil k zemi. Enkidu s Gilgamešem se proti býkovi postavili, býka zabili, ale Enkidu na zranění zemřel.

Gilgameš byl zdrcen a šel hledat odpověď na otázku, proč život končí, a zda je možné být nesmrtelným.

Po těžké cestě se dostal k Utanapištimu, který se svou ženou přežil potopu světa a znal tajemství věčného života. Utanapištim mu poradil podstoupit zkoušku nesmrtelnosti. Šest dní a šest nocí měl bdít (doba, po kterou trvala potopa). Ale Gilgameš usnul.

Když se probudil, uviděl vedle sebe sedm bochníků, které vedle něho pokládali - každý den jeden. Některé byly už plesnivé. Gilgameš byl nešťastný a tak mu Utanapištim dal božskou rostlinu omlazení. A tu mu nakonec ukradl had.² (Věřilo se, že když had svléká kůži, tak se omlazuje díky té ukradené rostlině.)

A tak Gilgameš pochopil, že nesmrtelnost není pro něho ani pro lidi.

Existují legendy o nikdy nekončícím trestu – trestu nesmrtelnosti. Ahasver (věčný Žid) se vysmíval Ježíši, když nesl kříž, na kterém měl být ukřižován: „Ty tvrdíš, že se vrátíš." A Ježíš odpověděl že se vrátí a Ahasver na něj počká. A tak Ahasver musí až do soudného dne bloudit po zemi a nemá nikde spočinutí.

Poznámka: Hrdinou pohádek a mýtů, kde se jedná o hledání nesmrtelnosti, bývají muži. Ženy touží po mládí a kráse.

Propojení smrti a erotiky

Ve středověku se hodně mluvilo o smrti a byla připomínána jako upozornění, že člověk má žít bez hříchu, a že smrt je vlastně vykoupením a možným vstupem do ráje. Mluvit o sexualitě bylo společenské tabu. Sex se měl provozovat jen za účelem plození.

Dnes je to naopak. Máme problém najít hranici mezi sexualitou jako normální součásti života a pornografickým průmyslem, který je agresívní ve snaze o co největší zisky. Na druhé straně máme problém mluvit otevřeně o smrti a umírání, i když jsou nevyhnutelnou součástí našeho života.

S. Frerud (zakladatel psychoanalýzy) postavil proti sobě dva pudy, které se neustále prolínají a to Eros (pud života – zahrnuje lásku, tvoření, sexualitu) a Thanatos (pud smrti – návrat do anorganického stavu, klidného stavu bez utrpení).

Se sexualitou míváme běžně opakované zkušenosti, se smrtí jen jednu a to neopakovatelnou a konečnou. Je proto přirozené, že se ji bojíme a čeho se bojíme nás přitahuje a snažíme se tomu dát lidskou podobu a vlastnosti, abychom to dostali pod svou kontrolu. Dalším důvodem je, že nebezpečné nás často přitahuje a vzrušuje. To je příčina, proč se v současné době v literatuře a filmech často setkáváme s propojením erotiky/sexuality, smrti a magie a to zejména v oblasti fantasy a romantiky.

Např. trilogie K. Arden (Medvěd a slavík, Dívka ve věži, Zima čarodějnice), kde jsou ústřední postavou lidská dívka Vasja a Mrazík (nesmrtelný z ruského folkloru), mezi kterými se vyvíjí milostný vztah. Mrazík je fyzicky krásný, chladný, je zvyklý na lidské oběti mladých dívek, ovládá starou magii a doprovází mrtvé hvězdnou cestou tam, kde nemůže živý vkročit.

Pohádky a mýty nejsou minulostí. Stále se k nám vracejí, jen v jiné formě: filmy, literatura, divadelní hry, umění… Potřebujeme je, oslovují nás, protože hovoří o základních věcech, potřebách, citech a emocí každého z nás.

Smrt ve filmu

Téma smrti je neustále využíváno ve filmovém průmyslu snad ve všech typech filmů. Mezi nejstarší patří film

Unavená smrt (režie Fritz Lang, fantasy drama, Německo, 1921)

Postava v kápi si odvede muže těsně před svatbou. Jeho nevěsta vyhledá Smrt a prosí, aby ji milého navrátila. Smrt ji přivede do chrámu s tisíci svíčkami – dívka musí jednu uhasit, aby Smrt mohla zapálit novou pro jejího milého.

Ona ale nakonec není ochotna obětovat život jiného a raději svého milého následuje.

Seznamte se, Joe Black (režie M. Brest, Smrt - Bret Pitt, fantasy, romantický, USA,1998)

Smrt si přijde pro Pariše (tiskový magnát) v podobě sympatického mladíka, do kterého se zamilovala Parišova dcera, mladá lékařka. Přejelo ho auto, což ona neví a také neví, že Smrt vstoupila do jeho těla aby mohla mezi lidi. Pariš přistoupí na dohodu se Smrtí, aby mohl dokončit co chce, a proto dovolí, aby Smrt mohl pobývat v jeho rodině a s ním se všeho účastnit. Smrt se do Parišovy dcery postupně zamiluje.

Pariš se Smrtí odchází na oslavě svých narozenin. Smrt, který poznal co je to láska, když odvádí Pariše, navrací mladé lékařce život muže, jehož tělo si vypůjčil.

Jak přicházejí sny (režie W. Ward, dětský psychiatr – Robert Wiliams, psychologický, USA, 1998)

Anna a Chris přišli při autohavárii o děti, pak autohavárii nepřežil ani Chris (dětský psychiatr). Ocitne se v pozoruhodném světě, vytvořeném jeho představami, odbornými znalostmi, vzpomínkami a sny. V něm hledá Annu, která po jeho smrti spáchá sebevraždu.

Chris ve svém světě potkává své děti (mají podobu osob, o kterých si jeho děti myslí, že by si Chris přál, aby takovou byli).

Za Annou se vydává do jejího pekla, které si sama vytvořila ve své mysli a zachrání ji.

Nic ale nekončí, protože je možná reinkarnace a opětné setkání.

Mrtvá nevěsta (režie Tim Burton, Mike Johnson, animovaný, USA, 2005)

Děj se odehrává ve viktoriánské vesnici v 19. stol. Viktor, nesmělý budoucí novomanžel zkazí při zkoušce svatebního obřadu co se dá. Proto odejde v noci do nedalekého lesa, kde při nácviku obřadu nasadí zásnubní prsten na větvičku připomínající ruku a přednese svatební slib. Není to však větvička, ale kostěná ruka mrtvé nevěsty. Chce, aby si ji Viktor vzal a splnil vyslovený slib.

Život v Zemi mrtvých je zajímavější, barvitější, zábavnější než ten ve viktoriánském světě. Viktor se ale chce vrátit ke své lásce a mrtvá nevěsta ve jménu lásky, kterou ona byla ve svém životě podvedená, vrací Viktorovi slib. Viktor se může vrátit ke své skutečné lásce, která na něj stále čeká ve skutečném světě.

To byla jen ochutnávka z rozmanitosti zpracování tématu smrti ve filmu. A teď ochutnávka z bohaté literatury.

Smrt v literatuře

Fantasy literatura

V žánru fantasy můžeme ve vztahu k tématu smrti postihnout tři základní proudy.

1. První toto téma zpracovává do značné hloubky, nevyhýbá se filozofickým otázkám, otázkám víry, morálky, hodnot.

   Např. Inkarnace Nesmrtelnosti (Anthony Piers, 1994). Sestává z pěti knih, kdy každá je věnována jedné inkarnaci a jejímu boji se Satanem: Na bledém oři (Smrt), Ve skleněných hodinách (Čas), Se zamotaným vřetenem (Osud), Vládce rudého meče (Válka), Náruč zelené matky (Příroda).

   V knize Na bledém oři mladý muž Zane omylem zastřelí Inkarnaci Smrti a proto musí nastoupit na její místo. Později zjistí, že to nebyla náhoda, že byl záměrně zatažen do hry proti Satanovi, kterou hraje se svými jedinečnými zbraněmi svého úřadu každá z Inkarnací Nesmrtelnosti. Není totiž jiná možnost jak porazit Satana - Otce Lží, který usiluje o moc nad celým světem.

2. Druhý přístup využívá humor a parodii.

   Klasickým představitelem tohoto žánru je Terry Pratchett se svými následovníky a jeho příběhy odehrávající se na Zeměploše.

   Jeho Smrť je antropomorfní personifikace (jsou ji přisuzovány lidské vlastnosti). Tato postava se objevuje v mnoha zeměplošských románech a v některých je dokonce hlavní postavou (Mort, Sekáč). Přezdívá se mu Bledý jezdec, Konec nadějí, Přítel opuštěných, Tišitel trpících.

   Smrť byl stvořen současně se životem v okamžiku, kdy si živá lidská bytost uvědomila, že by mohla být neživá.

   Bývá zobrazován jako vysoká lidská kostra v černé kápi s kosou a jezdí na velkém bílém koni, který se jmenuje Truhlík. V počátcích zkoušel jezdit na kostře koně, ale ukázalo se to jako nepraktické, protože za jízdy koni upadávaly části těla.

   Smrť žije ve svém “království”, které je celé černé a čas tam stojí. Každý člověk na Zeměploše má svoje přesýpací hodiny, které vlastní Smrť a které má ve velké síní. Vidí ho pouze mágové, děti, právě zesnulí a kočky. Smrť miluje kočky.

   Dospělí živí lidé Smrť nevidí takového jaký je, ale jejich smysly ho vnímají jako prázdnou skvrnu, kterou si vyplňují po svém. Nemá hlasivky, takže když hovoří, člověk neslyší přicházet jeho slova zvenku, ale pouze si je uvědomuje ve své hlavě.

   Jeho koníčkem je sociologické studium člověka.

3. Třetí přístup využívá komiksové podoby a je oblíbený zejména mezi dospívajícími a mladými lidmi.

   Příkladem může být japonská manga Zápisník Smrti (Death Note), napsal Cugumi Óba a nakreslil Takeši Obata, 2003 – 2006.

   V těchto příbězích (hlavní série má 12 dílů) vedle našeho světa je i svět, kde existují bozi smrti Shinigami. Řídí naši délku života a způsob, jakým zemřeme. Jeden z těchto bohů Ruyk (živí se jablky) je znuděný svou dlouhověkou stereotypní prací. Jednou se rozhodne zpestřit si svůj život a tak úmyslně upustí do světa lidí svůj Zápisník smrti, do kterého se zapisují úmrtí osob a způsob, jakým zemřou. Takový deník vlastní každý Shinigami.

   Pokud někdo najde tento zápisník, získá schopnost ovládat úmrtí lidí a v podstatě vládně nad jejich životem.

   Zápisník našel 19letý student Light Yagama. Light (média mu později dají přezdívku Kira) chce s jeho pomocí nechat zemřít ty, kteří přestoupili zákon a tak zbavit lidstvo kriminálních živlů. (Cesta do pekla je dlážděná dobrými úmysly.)

   Získaná moc však změní jeho samého a vede k zneužití této moci nad životem ve jménu vlastní osobní msty. Nakonec do zápisníku napíše i jméno svého otce, vyšetřovatele, jehož úkolem je odhalit, kdo je Kira, protože se blíží k cíli. Když je Kira detektivem a jeho týmem odhalen a smrtelně zraněn, Shinigami Ryuk jej nakonec zabije tím, že napíše Lightovo jméno do svého zápisníku.

Knihy určené dětem

Setkání dětí se smrtí je velice náročné. Toto setkání je dvojího druhu:

• dítěti umře někdo blízký,
• dítě samo umírá

Je nutné s dítětem mluvit o možnosti smrti, protože má velký strach a ten potřebuje s někým sdílet, aby se zmenšil. Pro rodiče je velice těžké mluvit s dítětem o smrti, když je tak blízko. Často hledají pomoc v literatuře. Zde je několik titulů, které by jim mohli pomoci. Knihy mohou s dětmi spolu číst nebo dospívajícímu dát přečíst a pak si o tom pohovořit. V každém věku dítěte lze o tématu smrti hovořit vždy přiměřeně k jeho věku.

Lze použít klasické pohádky nebo knihy na toto téma speciálně zaměřené. Je vhodné, aby si rodič nejdřív knihu přečetl sám a pak se rozhodl, zda ji dá k přečtení svému dítěti, bude ji číst s ním, nebo raději nic z toho.

Pro předškolní věk je určená citlivě napsaná kniha M. Zinnerové Princezna z třešňového království . Malá Pavlínka při své cestě s tulipánem od babičky se postupně nenásilně dovídá co je to stáří a smrt.

Pro děti je také vhodná kniha Když Dinosaurům někdo umře autorů od L.K. Brown a M. Brown. Pomocí obrázků a s minimem textu se autoři zabývají otázkami: Co je to vlastně být živý; Proč umíráme, jak se to stane; Co to znamená být mrtvý; Jak nám je, když se setkáme se smrtí; rozloučení,jak se rozloučit; co je po smrti; jak nezapomenout.

Pro všechny věkové kategorie se hodí kniha Myši patří do nebe od I.Procházkové, která vypráví o velkém přátelství myšky Šupito a lišáka Bělobřicha. To pokračuje i po jejich smrti v zemi na hranici mezi životem a konečnou smrti. Zde mají možnost vyrovnat se se svými strachy a komplexy. Pokud to zvládnou, mohou se vrátit do nového života.

Mezi klasiku pro všechny můžeme zařadit knihu Bratři Lví srdce od Astrid Lindgrenové. Je to příběh odvahy, cti a věrného přátelství, které zvítězilo i nad smrtí.

Desetiletý Karel přezdívaný Suchárek je těžce nemocný a upoutaný na lůžko. Miluje rozhovory se starším bratrem Jonatánem. A bojí se smrti. Jonatán mu vypráví o zemi Nangijale na druhé straně oblohy. Tam bude Karel zdravý.

Pak náhle vypukne požár, Jonatán Karla zachrání, ale sám umře. Slíbí mu, že se sejdou v Nangijale. Opravdu se tam sejdou po Karlově smrti.

Tato země ale není rájem – jsou tam nemoci, tyran Tengil… Karel je tam však zdravý, ale Jonatán je nemocen a odsouzen na pomalou smrt. Role se tedy obrátily.

Karel vezme Jonatána na záda a skočí s ním do dalšího světa Nangijaly, protože tam bude Jonatán zdravý.

Oskar a růžová paní od Eric-Emanuel Schmitta (2006) je útlá, půvabná, citlivě a s pochopením napsaná kniha. Tato kniha je výjimečná. Jiné knihy vás osloví, ale tato vás změní.

Oskar má 10 let a umírá na leukemii. Babi Růženka, jak ji nazývá, je jednou z paní, které nosí růžový plášť a chodí si do nemocnice hrát s nemocnými dětmi. Dospělí (rodiče, zdravotnický personál) se bojí říci Oskarovi, že umírá. On to ale zjistí, když uslyší, jak si o tom dospělí tajně mluví. Nechce o tom mluvit s rodiči, aby je nezarmoutil.

Má před sebou 12 dní a babi Růženka mu řekne, aby je bral jako 120 let. Jeden den – deset let. A také mu doporučí, aby si nenechával všechny těžké myšlenky pro sebe. Aby je ze sebe dostal. Jednou z možností je psát dopisy pánu Bohu. Během těch 12 dní Oskar prožije celý svůj lidský život (dětství, svatbu, svou rodinu…).

Kniha pro všechny je od J. B. L. Knox Je smrt jako duha?. Kniha je krásně ilustrovaná s minimem textu, je pohlazením pro duši.

Malému děvčátku umírá babička. Sedává a ní a přemýšlí jak smrt vypadá. Tu zahlédne stín v černém plášti a je to samá smrt. Je mrzutá. A holčička se ji ptá, proč je taková nevrlá. A smrt ji říká, že lidé s ní nechtějí jít, ale když pak uvidí světlo z její zahrady mrtvých, vyrazí k ní úprkem a jsou z ní nadšeni.

Dívenka se ji ptá, proč chodí v černém, proč nemá barevné šaty a místo kosy nenosí ze své zahrady vůně? A smrt se rozjasní a rázem se úplně promění a je krásnější než třpytivé hvězdy na temném nebi.

J. Gaarderve ve své knize Jak v zrcadle, jen v pohádce vypráví o Cecilce, která je vážně nemocná, umírá a tak má čas o všem přemýšlet. Je sice doma, ale je sama na poschodí. Téměř nikdo k ní nechodí, aby prý měla klid. A ona se cítí osaměla a opuštěná. A tu se u ní objeví Anděl, se kterým rozmlouvá a ten ji pomáhá dobrat se tajemství, která ji trápí: Kdo jsem? Bude svět, až tu nebudu? Co bude ze mne, až tu nebudu?

Pro dospívající je určený Příběh tří bratří z knihy Bajky Barda Beedleho, které napsala J. K. Rowlingová, kterou doplnila ságu Harryho Pottera.

Tři bratři chtěli obelstít Smrt a tak si od ní každý vyžádal dar pro sebe:

bezovou hůlka

umí z majitele učinit nejmocnějšího čaroděje,

kámen vzkříšení

dokáže navrátit mrtvé mezi živé,

neviditelný plášť

člověk zahalený do něj je neviditelný i pro samotnou smrt.

Smrt jim tyto dary poskytla, ale nakonec právě pomocí těchto darů dostala dva starší bratry. Jen ten nejmladší se svým pláštěm se pro ní stal neviditelným, a proto ho nemohla najít, dokud nechtěl on sám.

Pro dospělé může být zajímavá kniha Jitřenka od M. T. Doležalová – snový pohádkový příběh o králi, který živoří mezi životem a smrtí a čeká na vysvobození.

Stav krále může čtenáři evokovat obraz klinické smrti.

Kniha K. Crowther Návštěva malé smrti³ je bohatě ilustrovaná s minimem textu. Malá smrt je nešťastná: nikdo ji nemá rád, všichni se ji bojí. Lidé, které přivádí do svého království jsou smutní, vzdychají a je jim zima. Jednoho dne si ale malá smrt dojde pro Evelínu a od té doby je všechno jinak. „Konečně jste tady!" vzkřikne holčička, když ji uvidí … Spolu si hrají a když Evelína musí odejít, je malá smrt opět sama a cítí se opuštěná, i když ji Evelína slíbí, že se vrátí a zůstanou spolu.

A ona se vrátí jako anděl a od té doby vždy chodí se smrtí anděl.

N. Špatenková, J. Králová, il. B. Nohlová: Strážní andělé života a smrti – komiks. Po pohřbu dědečka se děti (kolem 10 let) ptají maminky na smrt. Maminka jim uvádí příklady o tom, jak je smrt různě chápána. Nakonec dospějí k závěru, že je důležité nezapomenout na zemřelého.

Zpodobnění smrti (personifikace smrti)

Smrt má vícero zpodobnění.

Věčně mladá a krásná žena

Jednou z velmi starých představ je postava věčně mladé a krásné ženy či dívky často v bílém, která žije na nedostupném místě, kde se neumírá.

Starší ženská bytost

Slovanům byla vlastní představa smrti jako starší ženské bytosti v plachetce, někdy s kosou, někdy hubenou a vyzáblou. Nazývali ji Morana, Mořena.

Kostlivec

Další podobou smrti je podoba kostlivce, jehož atributy jsou kosa a přesýpací hodiny. Ty převzal od Krona a Chronose.

Kronos

je synem řeckých titánů Úrana a Gaie. Úranos se obával, že ho vlastní děti jednou připraví o moc, a proto je nenáviděl a byl k ním krutý. Jejich matka je Gaia je žádala, aby ho svrhli. Jediný Kronos se na to podujal. Gaia ho vybavila srpem a Kronos ve spánku svého otce zbavil mužnosti. Tak se stal vládcem bohů.(Každý bůh měl přidělenou hvězdu, Kronovi byl přidělen Saturn. Proto v římské mytologii vystupuje Kronos pod jménem Saturn.)

Kronos se obával, že to, co udělal on otci, udělají jeho děti jemu a tak je preventivně polykal. Nejmladší Zeus Kronovi unikl (jeho matka Rheia Kronovi podstrčila v peřince zabalený kámen) a Krona zbavil moci a sám se stál vládcem bohů.

Chronos

původní personifikace neúprosně plynoucího času. Kvantitativní, měřitelný a plynoucí čas (hodiny, dny, roky). Jeho atributy je kosa (vše ničí, ukončuje) a přesýpací hodiny (čas neúprosně běží, nedá se zastavit)

Později Kronos a Chronos splynuli v jednu bytost a Kronos je označován jako Čas a jeho atributy jsou srp či kosa a přesýpací hodiny.

Kairos

bůh příhodného času, tedy kvalitativní čas, tedy “správný a příhodný okamžik” pro nějaký čin, rozhodnutí (např. kdy změnit zaměstnání, kdy se vdát, kdy mít děti…)

Motiv kostry je prastarý. Šamanské oděvy byly zdobeny obrazem kostry symbolizující smrt, iniciační zmrtvýchvstání a spojení s duchy mrtvých.

Představa smrti jako kostlivce s kosou/mečem (Smrtka, Smrťák) byla rozšířena zejména ve středověku. V Německu byla spíše považována za osobu mužského pohlaví, v českých a moravských zemích spíše ženského.

Zpodobnění smrti se často objevuje na obrazech tzv. Tance kostlivců, v němž kostlivec-smrt tančí v čele průvodů lidí. Tato a jiná zpodobnění smrti slouží jako memento mori (pamatuj na smrt) – člověk nemá zapomínat na smrt a žít ctnostným životem, aby nezemřel ve hříchu. Tanec kostlivců ilustruje představu, že všichni si jsou před smrti rovni. Zahrnuje řadu postav sestupného společenského postavení od papeže po rolníka. Mezi každým je kostlivec. Průvod je veden ke hrobu.

Tanec smrti představoval ve středověku obecně rozšířené přesvědčení, že mrtví vstávají o půl noci z hrobů a pouštějí se do tance na hřbitově předtím, než se začnou dožadovat čerstvých obětí mezi živými. (Svatební košile in Kytice, K. J. Erben)

Často zobrazovanou Smrtí jako kostlivec je jeden ze čtyř jezdců z apokalypsy. Jsou to symbolické postavy z Bible (Kniha Zjevení), které se objeví při rozlomení prvních čtyř pečetí ze sedmi a symbolizují síly přinášející zkázu, zmar, utrpení a konec světa. Každý z těchto čtyřech jezdců má svůj symbolický význam.

Na bílém koni jede Vítězství s lukem a šípy a na hlavě má věnec nebo korunu. Na rudém koni jede Válka s mečem v ruce. Na černém koni sedí Hladomor a v ruce drží váhy jako symbol přidělování potravin a tedy jejich nedostatku. Na bledém (plavém) koni jede Smrt znázorněna jako kostlivec. Původně v rukou nedržela nic, ale doprovázeli ji mrtví. Později nese v rukou kosu, někdy trojzubec nebo velký srp. Jezdívá poslední, protože za Smrtí přichází peklo.

Apokalypsa původně znamenala odhalení, zjevení, sundání skrytého závoje. Dnes vyjadřuje konec světa, zničení lidské civilizace.

Postava s kápí

Postava Smrti je často zobrazována v plášti s kapucí (kápí), kdy ji není vidět do tváře, která je ve stínu kápí. Podle Junga kápí je symbolem neviditelnosti.

Anděl smrti

Postava Smrti bývá zobrazena také v podobě Anděla smrti, nebo víly smrti.

Anděl smrti sbírá lidské duše v okamžiku smrti a odvádí je do posmrtného života. Setkáme se s ním v Islámu, kde je nazýván Malaikat Al-Maut a má za úkol odebrat duši z těla a připravit ji na boží soud. Známý je také pod jménem Azrael. Nikdy se neusměje. Je symbolem smutku. V židovské tradici vystupuje Samael (jed Boží, slepota Boží, anděl smrti). Je chápán jako nutný a žádoucí nástroj, který ničí hříšníky.

V současnosti se pojmem Anděl smrti označuje člověk, který se dopustil hromadných vražd. Tuto přezdívku dostal i nacistický lékař Josef Mengele za kruté a nelidské experimenty na vězních v koncentračních táborech.

S vílou smrti Banshee (banší) se setkáme v irské a skotské mytologii. Táhlým zoufalým kvílením a pláčem zvěstuje smrt. Zjevuje se v několika podobách.

• Jako kvílející žena - krásná dívka s očima bez panenek, dlouhými bílými vlasy, oblečená do bíle a její pleť je bílá. Zjevuje se u sídla umírajícího, nebo na cestě poblíž jeho domu. Každý starý rod v Irsku měl svou banshee, která zvěstovala smrt členů.

• Jako pradlena – dívka sedící blízko potoka a pere zkrvavené prádlo toho, kdo má zemřít.

• Jako stařena v černém.

• Jako vrána, lasice, hranostaj – v Irsku jsou spojovaná se smrtí a čarodějnictvím.

Banshee se v rodině narodí jednou za 250 let. Byla poznat tak, že na narození nebo svátek takového dítěte někdo se v rodině narodil nebo zemřel. V dospívání měla noční můry, slýchala zvuky, které jiní neslyšeli, dokázala vycítit mrtvou duši. Mívaly zelené oči se žlutými plamínky kolem panenky a tmavé vlasy.

individuální podoba smrti

V současné době nabývá na významu názor, že podoba Smrti záleží na jedinci – je taková, Jakou si ji dotyčný jedinec představuje.

Shrnutí

Základní atributy Smrti: kosa/srp, přesýpací hodiny, plášť s kapucí, kůň.

Základní zpodobnění smrti: postava kostlivce, v kápí, ženy mladé/staré, anděla.

Další zpodobnění smrti

Thanatos byl bohem smrti ve starověkém Řecku. Zobrazovali jej jako mladého muže s křídly, který přilétá, aby uhasil pochodeň života. Jeho bratrem-dvojčetem je Hypnos, bůh spánku. Jsou synové bohyně noci (Nyx). Řekové tím vyjadřovali představu, že spánek a smrt jsou si podobné. Jejich sourozencem je také Charón, převozník, který převáží duše zemřelých do podsvětí.

Mors – bůh smrti ve starověkém Římě.

Jama (král pekla, král Jen) je bůh smrti, vládce podsvětí a soudce mrtvých v hinduismu, buddhismu a mytologii Dálného výchovu. Podle mýtů byl prvním člověkem, který zemřel a tak ukázal ostatním lidem cestu do posmrtného života. Soudí mrtvé, předseda pekelné říši (Narake) a cyklu posmrtného života. Jako muž září, je krásný a přeci nahání strach, Je oděn v tmavočervené roucho, na hlavě má zlatou čelenku a v ruce provaz se smyčkou.

Bývá vyobrazen také jako kulhavý mužík strašlivého vzhledu, zahalený do rudého šatu, ozbrojen je kyjem a smyčkou, do níž lapá oběti. Jezdí na černém buvolovi a jeho posly jsou holub a sova, kteří věští blížící se smrt.

Král Jen - v čínské mytologii je bohem smrti, vládce říše mrtvých/pekel, dohlíží na deset králů pekla. Je soudcem podsvětí, vynáší rozsudky nad mrtvými. Je zobrazován jako velký muž s mračící se červenou tváří, vypoulenýma očima a dlouhým vousem. Je oblečen v tradičním rouše, na hlavě nosí čepici soudce nebo korunu.

Enma – Japonský buddhistický bůh smrti, je králem a vládcem pekla (Džigoku) a hlavní soudce mrtvých. Rozhoduje o sudu zemřelých – zda má duše putovat do nebe nebo pekla. Je zobrazován jako muž s s hrozivou tváří s vousy, je oblečen do rudé čínského sudího, v jedné ruce drží žezlo moci, ve druhé magické zrcadlo, které ukazuje hříchy člověka, kterého soudí.

Káli je hinduistická (Indie) bohyně zkázy a zmaru, Matka smrti, stvořitelka a ničitelka. Její tělo je vychrtlé, vlasy dlouhé a rozcuchané, kolem krku náhrdelník z lebek, sukni má udělanou ze stehenní kosti, opasek z usekaných lidských rukou, jazyk mívá vyplazený. Má několik paží.

Je to nejhrozivější podoba bohyně Parvátí, Šivovy manželky. Je ztělesněním ničivého aspektu bohyně matky-přírody.

Je uctívána na kremačních místech. Její oltář je vyzdoben lebkami. Je stvořitelkou i ničitelkou. Proto se ji říká matka, která požírá své vlastní děti. Je to země, která vše dává i vtahuje vše zpátky do sebe.

Kálí Ma (Matka Kálí) nás vede k tomu, abychom pohlíželi na smrt jako na milující matku.

Hel je Paní smrt severské mytologie. Žije na planině Niflheim, která je studená a temná jako skandinávská zima. K ní přicházejí všichni mrtví, kromě těch, kteří padli v bitvách. Ti odcházejí do Valhally.

Její nejčastější podoba sestává z krásné ženy z jedné strany a z druhé rozkládajícího se těla. Další podobou je smrtelně bledá nádherná dívka, která je cítit hnilobou a v další podobě je napůl modrou a napůl vychrtlou ženou, nebo také polovina těla černá a polovina bílá. Je šeredná i krásná, vlídná i děsivá.

Valkýry (severská mytologie) na bitevních polích vybírají duše padlých válečníků hodných Valhally. Jedná se o krásné ale nebezpečné dívky, ozbrojené válečnice, které slouží nejvyššímu bohu Ódinovi. Jezdí do bitev na okřídlených koních a dle Ódinových pokynů řídí boj. Válečníky střeží, nebo je nechají padnout. V době míru obsluhují a rozptylují všechny válečníky ve Valhalle.

Donn (tmavý, hnědý) – v keltské (irské) mytologii je bohem podsvětí, vládce mrtvých a prapředek Gaelů (Keltů). Sídlí na Tech Duinn (Dům Donna), kam se stahují duše zemřelých před svou další cestou, protože jeho sídlo je bránou mezi světem živých a mrtvých.

Když žil, byl jedním z vůdců předků Irů, kteří připluli do Irska. Před přistáním urazil bohyni Ériu a ta mu předpověděla smrt. Druidové původních obyvatel vyvolali bouři, ve které se potopila jeho loď a on utonul. Před svou smrtí požádal, aby jeho tělo pochovali na skalnatém ostrůvku a tento se pak stal jeho „domem". Později byl vnímán jako přízračný jezdec na bílém koni.

AnPuch (ach puč), mayský bůh smrti – doslova Bezmasý. Má podobu kostlivce nebo těla v rozkladu.

Hine-nui-te-pō – Maorská božská strážkyně mrtvých. Má lidské tělo, oči ze zelených kamenů, dlouhé zelené vlasy z mořských chaluh, ústa jako barakuda, v rozkroku ji vyrůstají ostré ploutve z nefritu a obsidiánu.

Polobůh Māui chtěl lidem přinést nesmrtelnost tím, že přemůže smrt. Pokusil se projít tělem bohyně Hine-nui-te-pō. Když spala. Snažil se zmenšit, ale bohyně se probudila smíchem ptáků a Māui a rozdrtila. A tak zpečetila nesmrtelnost lidstva a svou roli strážkyně prahu mezi životem a smrtí.

Anubis se šakalí hlavou je egyptským bohem smrti a balzamování.

Morana je staroslovanská bohyně zimy a smrti. je dcerou bohyně Mokoš (bohyně země a osudu, štěstí a neštěstí). Vstoupit do jejích komnat může jen její syn Smrt. Morana spolu se Smrtí udělají každému smrtelníkovi hned po narození otisk dlaně a vedle tohoto otisku hoří každému smrtelníkovi lampa. Do lampy není vidět. Jen Smrt do ní dokáže strčit svůj dlouhý kostnatý prst, a tak jen on ví, kolik života komu ještě zbývá. Až v lampě dohoří olej, pošle Morana svého syna, aby tuto duši přivedl do podsvětí. Podle toho, zda je tato duše čistá, nebo temná, ji přivede do království Prav (svět bohů), či Nav (podsvětí).

Podle mne nejvýstižnější ztvárnění smrti se podařilo M. Vopěnkovi. V pohádce Sestra Smrt píše:

Smrt chodívá oděná v průsvitném rouchu ztrácejícím se k západu, východu, severu i jihu. Ale i tak vrhá před sebou temný stín. Tak se stávalo, že kdo se před ní skrýval, nebo naopak běžel v ústrety, viděl mnohdy jen tmu, zatímco kdo ji v klidu očekával, mohl skrze ni nahlédnout do věčnosti. Neboť Smrt a Věčnost jsou sestry. Přijde-li někam Smrt, opodál vždy stojí Věčnost. Někdy přicházejí v opačném pořadí nebo současně.

– Martin Vopěnka, O Duši a dívce – Pohádky z hor, 2016

Závěr

Pohádky a mýty

• pomáhají nám zmírnit úzkost a strach ze smrti,

• obracejí náš zájem a pozornost o hlubší otázky života a jeho hodnoty,

• poskytují nám naději, že vše, co se nám děje, má smysl i když jeho význam nám zůstává někdy skrytý,

• poskytují nám naději, že vše dobře dopadne,

• nám umožňují pochopit nekonečný koloběh zrození a smrti, jehož jsme součástí a v tomto smyslu jsme „nesmrtelní.

Poselství pohádek a mýtů

• čím je člověk více závislý na materiálních věcech (smyslem života je hromadit), tím má větší strach ze smrti (přijde o vše, co nashromáždil).

• Každá věc i jev mají rub a líc. A ty tvoří jednotu smrt a život jsou rub a líc existence, tedy života.

• Smrt nelze obelstít, nelze se ji vyhnout. Je jedinou jistotou v našem životě, že přijde.

• Připuštěním si vlastní smrtelnosti, lze pochopit život i jeho smysl.

• Smrt nás může naučit žít.

Odborná literatura poskytuje potravu rozumu (informace). Pohádky a mýty poskytují potravu srdci a duši (symboly a obrazy).

Poznámka: Zdroje neuvádím, protože je jich velmi hodně. Obrázky jsou převzaté z pinterestu a Wikipedie.