Vánoční skřítek

Vánoční skřítek a Paní Zima

Vánoční skřítek vyšel ze své chaloupky, ve které prospal jaro, léto a podzim. Už se těšil na Vánoce, i když to znamenalo hodně práce. Byly to jeho páté Vánoce. Byl ještě moc mladý. Vánoční skřítek se překvapeně koukal kolem sebe. Nikde žádný sníh - že by ještě trval podzim a on se předčasně vzbudil?

Podíval se na kalendář, ale opravdu byl už zimní měsíc - prosinec. Co se to děje? To nebudou Vánoce?

Rozhodl se vydat za Paní Zimou. A našel ji spát v jeskyni.

Její domek z ledu a rampouchů vůbec nestál.

Moc se polekal a tak Paní Zimu probudil. Ta se mračila, že ji budí. Vánoční skřítek ji řekl o svých obavách.

Paní Zima mu ale řekla, že teď je období, kdy si počasí bude dělat co chce. Pryč je doba, kdy šly pěkně za sebou roční období se svým typickým počasím. Roční období se vždy po nějaké době např. po 50, 100 letech promíchají a je z toho chaos. V přírodě nikdy nic netrvá stále. Ale takové změny jsou nutné, jsou příležitostí pro něco nového. A také i pro zánik něčeho starého. Změna - zánik a vznik - jsou zákonem Přírody. Vždy budou letní horké dny, podzimní deštivé dny, zasněžené studené dny a jarní svěží dny. Ale nemusí být v pořadí, na jaké jsme si zvykli. A ať se nebojí, Vánoce budou stále, i když nemusí být sníh.

Protože Duch Vánoc není závislý na sněhu ale na lidech – na tom, co si nesou v srdci. A Zima si zase vlezla do postele a usnula. Vánoční skřítek se uklidnil. Hned se vydal ke svému domečku – vždyť na něj čeká tolik předvánoční práce!

Vánoční skřítek a Houbový skřítek

Vánoční skřítek chodíval každý den do lesa a les prozkoumával. Musel se přesvědčit, že je všechno v pořádku. Jednoho dne ale uslyšel dupání, které se rozléhalo po celém lese. K večeru utichlo. Druhý den bylo opět všude slyšet silné dupání.

To už se Vánoční skřítek vydal po zvuku a došel k houští, před kterým stála celá zaječí rodinka a nohama neúnavně dupala do země. Když se jich zeptal, proč to dělají, zaječí maminka mu s uplakanýma očima řekla, že se ji ztratil nejmenší synáček. Všichni ho hledali, ale marně. Proto dupou – možná je uslyší, když je někde schovaný a tak nejde cestu domů. Ale zajíček se neobjevil. Je skoro jisté, že ho sežralo nějaké zvíře.

Vánoční skřítek přemýšlel a pak se vydal k nejstaršímu dubu v lese. Pod jeho kořeny bydlel kamarád Houbový skřítek. Tomu všechno řekl.

Houbový skřítek se zatahal za fousy a pak řekl: „Víš, my houby jsme svým podhoubím propojeni, takže si můžeme velice rychle předávat zprávy na velké vzdálenosti. A proto také vím o všem, co se v lese děje, Počkej chvíli.“ a zmizel mezi kořeny dubu.

Za chvíli byl zpátky. „Ten zajíček, co ho hledáte, je zavřený v králikárně pana myslivce. „

Vánoční skřítek hned běžel k zaječí rodince. Ta se domluvila, jak zajíčka vysvobodit. Druhý den byl malý zajíček už u své rodiny. Byl celý ustrašený a sliboval, že dokud nevyroste a nezesílí, nikdy nebude běhat sám po lese.

Vánoční skřítek a bludný kořen

Vánoční skřítek při jedné z pochůzek lesem uviděl zvláštní věc. Kolem mohutného habru běhala liška neustále kolem dokola. Už byla unavená, lapala po dechu a neustále běhala kolem stromu.

Vánoční skřítek na ni volal, ale zdálo se, že ho neslyší. Vánoční skřítek se šel zeptat moudré sovy, co se to s liškou děje. Sova mu řekla, že liška přeskočila bludný kořen. Ale ten v jejich lese nikdy nebýval. To znamená, že se do lesa nastěhovala Baba Jaga se svou chaloupkou na muří nožce. A to znamená, že pro všechny obyvatele lesa nastanou zlé časy. Ale jak vypudit Babu Jagu z lesa, to neví.

Možná by pomohl Hejkal, strašidlo, které neustále hejká, až uši zaléhají. Ale Hejkal z jejich lesa je dobrák, nikoho nestraší a neustále spí, protože miluje spánek.

Vánoční skřítek šel Hejkala vyhledat. Když ho našel, vše mu pověděl, co mu řekla moudrá sova. Hejkal slíbil pomoc, protože ani on nechtěl mít v lese Babu Jagu, která by mu nikdy nedovolila spát a nutila ho, aby ji sloužil.

Hejkal šel k domku Baby Jagy a začal hejkat celý den a noc. Když to trvalo nepřetržitě celé tři dny a tři noci, Baba Jaga, které z toho randálu bolela hlava, raději les opustila i se svou chaloupkou.

A byl zase klid.

Všechny zvířátka Hejkalovi poděkovala a ten si šel lehnout. Určitě prospí celý rok, protože se velmi, velmi unavil.

Vánoční skřítek a ospalá zvířátka

Vánoční skřítek cítil, že už přichází pořádná zima. A tak se šel rozloučit se zvířátky z lesa, která zimu prospí. Ale jaké bylo jeho překvapení, že malí ježci a sysli nechtěli jít spát. Rodiče se na ně zlobili. Ale drobotina odmítala ulehnout k zimnímu spánku.

Když přišel Vánoční skřítek, byl překvapený. Proč už nejdou spát? A malí ježci i sysli zívali ale odmítali si jít lehnout, že také chtějí vidět vánoční stromeček a dostat dárky.

Vánoční skřítek se zamyslel. Je to pravda. Ale jak jim pomoci?

Musí se poradit s někým, kdo tomu rozumí. A hned se vydal za Matkou Přírodou.

Matka Příroda byla stará a moudrá, a trpělivá a hodná. Už toho ve svém životě zažila hodně. Protože byla matkou všeho živého i neživého. Vyslechla si Vánočního skřítka, pohladila ho po hlavičce, usmála se na něj a jemu bylo dobře jako u maminky. A pak mu řekla, že malí ježci i sysli musí jít v zimě spát. Vánočního večera by se nedožili. Ani dalšího jara. Tak je to dané. Ale on, Vánoční skřítek, jim může splnit jejich přání. Určitě přijde na to, jak. Ona mu věří a ví, že těm zvířátkům pomůže. Vánoční skřítek se rozloučil s Matkou Přírodou.

Ospalým ježečkům a syslíkům řekl, ať se hezky v zimě vyspí. Tak je to Matkou Přírodou dané. A na jaře, když se probudí, najdou u své postýlky vánoční překvapení. A malí ježečci i syslíci, kterým se už zavírala očka, poslušně zalehli a v tu ránu usnuli. A jejich rodiče také.

Vánoční skřítek doma nakreslil pro každého obrázek vánočního stromku a pro každého připravil malý dárek. To všechno pak potichu přinesl k jejich pelíškům.

To bylo na jaře radosti! A i ježci a sysli teď už věděli, co jsou to Vánoce, i když jejich byly na jaře. Ale jim to vůbec nevadilo.

Vánoční skřítek a mlženky

Vánoční skřítek se vydal nasbírat šišky a větvičky, aby si mohl v kamnech zapálit oheň. Chtěl si uvařit čaj a houbovou polévku. Ale když vyšel před svou mechovou chaloupku, nic neviděl. Všude bylo bílo. Nebyl to sníh, byla to mlha. Mokrá, studená a neprůhledná. Do té bílé tmy se mu nechtělo, ale musel. Neměl už nic, čím by zatopil v kamnech. Udělal několik kroků, když si uvědomil, že ani neví kde je. Neviděl ani svou chaloupku. Každou chvíli narazil do stromu, zakopl o kámen. Teď už věděl, že se ztratil. Volal o pomoc, ale nikdo se neozýval.

Najednou uslyšel smích a před ním se mihla malá bílá postavička s bílým mlžným závojem. Jedna druhá… bylo jich hodně. Postavičky tančily, chichotaly se. A jak mávaly svými závoji, mlha byla stále hustší. Vánoční skřítek pochopil, že to jsou mlženky. Někdy jsou velmi nebezpečné. Zavolal na ně. Mlženky přestaly tančit. Divily se, že je někdo vidí. Jsou přeci neviditelné. Pak to pochopily. Skřítek je přeci pohádkovou bytostí přírody tak, jako ony. A proto je může vidět. A když jim řekl, že je Vánoční skřítek, byly velice udivené. Nevěděly, co to jsou Vánoce. Mlženky Vánoce nikdy neslaví. A tak jim Vánoční skřítek řekl všechno o Vánocích. Mlženkám se to moc líbilo. A za to pěkné povídání odběhly jinde tančit a mlžit. Vánoční skřítek najednou viděl, že je vlastně jen několik kroků od své chaloupky. Rychle si nasbíral šišky a větvičky. Zatopil v kamnech, uvařil si čaj a bylo mu moc příjemně. Byl unavený a tak šup do postýlky. A celou noc se mu zdálo, jak tančí s mlženkami. Byl to tak živý sen, že se ráno probudil na zemi.

Vánoční skřítek a vítr

Vánoční skřítek chodil už několik dní po lese a hledal jehličnatý stromeček, který by se stal pro letošní rok vánočním stromkem.

Jednou přišel na malou mýtinu. Uprostřed stála malá jedlička Vánoční skřítek se zaradoval. Ta jedlička bude letošním vánočním stromkem. Chtěl k ní vykročit, když tu náhle začal foukat tak silný vítr, že se Vánoční skřítek musel schovat do díry v zemi, aby ho vítr neodvál. S hrůzou se díval, jak vítr ohýbá jedličku až k zemi. Jedlička se v silném větru kymácela na všechny strany. Vypadalo to, že se jedlička brzo zlomí nebo ji vítr vyvrátí z kořenů.

Vánoční skřítek se rozhodl. Vystrčil hlavu z díry a zavolala: „Větře, přestaň! Ublížíš jedličce!“Vítr se zarazil. Kdo se opovážil kazit mu zábavu? Hledal, hledal a našel Vánočního skřítka. Rozesmál se, že takový drobeček se postavil proti němu. Ale Vánoční skřítek mu řekl, proč jedličku potřebuje.

Vítr věděl, že vánoční stromky přinášejí radost dětem i dospělým. Proč by nemohl přinést radost lesním zvířátkům a ptáčkům? A tak slíbil, že nechá jedličku na pokoji a odletěl. Vánoční skřítek došel k jedličce, pohladil ji a zašeptal ji, že bude letos vánočním stromkem.

Jedlička nevěděla, co to znamená, ale znělo to moc krásně.

A tak se ještě více narovnala a rozprostřela svoje větvičky do stran. A těšila se na den, kdy bude vánočním stromkem.

Vánoční skřítek a Lešij

Vánoční skřítek se trápil. Byl poslední měsíc v roce a po sněhu ani památky a Štědrý den se blížil. Stromy stály holé, bez listí a určitě jim byla zima. Vánoční skřítek všechny stromy, keře, travičku a také zvířátka, která už měla dávno spát pod sněhovou peřinou, litoval. Co s nimi bude, když sníh nenapadne. Mohou zmrznout. A to by pak bylo moc smutné jaro.

Najednou se zvedl prudký vítr, uslyšel hlasy různých zvířat a smích. Vánoční skřítek otáčel hlavu na všechny strany, ale nikoho neviděl. Až když ji zvedl, uviděl jak se k němu blíží vysoká chlupatá postava s parohy, svítícíma zelenýma očima, rozcuchanými vlasy a vousy plné listí a větviček. Nikdy ho předtím neviděl, ale hned věděl, kdo to je. Byl to Lešij, ochránce lesa. Věděl, že Lešij nemá rád lidi, ale skřítci mu nevadí. Tak jen stál a doufal, že si ho Lešij všimne. Lešij měl totiž vynikající zrak a čich.

A opravdu. Lešij se zastavil, podíval se na Vánočního skřítka a hlasem šumícího větru se ptal, zda je vše v pořádku. A Vánoční skřítek mu řekl o svém trápení. Lešij mu odpověděl, že se nemusí obávat. V noci začne vydatně sněžit. A pochválil ho, že je dobrým skřítkem, kterému na lese záleží.

Ta pochvala Vánočního skřítka moc potěšila, protože Lešij málokdy někoho pochválil. Je moc přísný. A tak Vánoční skřítek spěchal k sobě do chaloupky, vlezl si pod peřinu a dobře se mu spalo.

Vánoční skřítek a ledové rampouchy

Vánoční skřítek přemýšlel, jak to udělat, aby jeho vánoční stromek zářil. Jak se tak procházel lesem, byl už všude sníh a mráz se činil. Vánoční skřítek šel zabrán do svých myšlenek, nedíval se na cestu a vrazil do něčeho tvrdého a studeného.

Byl to rampouch. Všude na stromech viselo mnoho rampouchů a jak na ně dopadaly sluneční paprsky, rampouchy zářily, duhově zářily.

Vánoční skřítek si radostí poskočil. Už ví, jak rozzáří svůj vánoční stromek. Vyzdobí ho rampouchy.

A protože Štědrý den se blížil, nemeškal. Hned si donesl košík, do něj naskládal rampouchy a odnesl na mýtinku, kde stála jedlička. Budoucí vánoční stromek.

Rampouchy po ni rozvěšel a byla to taková krása, že se zvířátka a ptáčci chodili dívat. Moc se těšili, až bude stromek úplně vyzdobený.

A rampouchy svítily v měsíčním světle a jemně cinkaly, jak jimi vítr houpal.

Vánoční skřítek a rosenky

Byla jasná a klidná noc a Vánoční skřítek nemohl spát. Vyšel před svou chaloupku. Bylo po půlnoci. Obloha byla jasná, bylo bezvětří a vzduch byl tak průzračný, že měl Vánoční skřítek pocit, že vdechuje křišťálové ticho. Najednou uslyšel tichounký zvonivý smích. Byl tak tichounký, že si myslel, že se mu to zdálo. Ale opět ho uslyšel. A pak zase. Zněl, jako když se jemně přesypávají perličky. Byl moc zvědavý, kdo se tak hezky směje. Snažil se jít za tím smíchem, ale moc se mu to nedařilo. Jednou ho slyšel zprava, pak zleva, před sebou, za sebou … Točil se kolem dokola a nevěděl, kterým směrem se má vydat. Najednou uviděl jak se něco bílého, průzračného a jiskřivého mihlo mezi stromy, pak další, další…. Stál tiše a snažil se nedýchat. Za chvíli se k němu ty záhadné bytůstky přiblížily. Vlastně přitancovaly. Ale tancovaly tak rychle, že se mu míhaly před očima a za chvíli byly pryč. Ani si je pořádně nedokázal prohlídnout. Ale tam, kde tancovaly, se v měsíčním světle něco třpytilo. Když se podíval blíže, viděl, že jsou to krůpěje zmrzlé rosy. Díval se a nechápal. Pak mu to došlo. Vzpomenul si, jak mu jednou starý smrk říkal, že za jasných a klidných nocích přicházejí tančit rosenky. V jejich šlépějích vzniká rosa, která vypadá jak průzračné perly. Když je moc zima, tak rosa zmrzne a je to zmrzlá rosa. Rosenky tančí velice rychle a brzo nad ránem zmizí. Nikdo neví kam. A nikdo neví, jak vypadají. Jsou ale požehnáním pro nejen pro les, ale pro celou přírodu.

Vánoční skřítek a Sněhulák

Vánoční skřítek chodil po lese a kontroloval, zda je vše v pořádku. A také, zda někdo nepotřebuje pomoc. A tu zaslechl tiché vzlykání. Šel po zvuku toho vzlykání a uviděl tři malé zajíčky, jak pláčou.

Zeptal se jich „Proč pláčete?“ A oni řekli „Protože se bojíme. Až budeme v noci spát, přijde liška a sežere nás.“ „Ale vždyť spíte v pelíšku a s rodiči!“ „Ale i tak se bojíme.“ “Víte co? Postavíme sněhového strážce a toho se liška zalekne.“ Řekl Vánoční skřítek. „Ano, ano,“ volali zajíčci.

„A jak se takový sněhový strážce staví? My to neumíme, ale rádi bychom pomohli.“ „Tak mi pomozte uválet ze sněhu tři koule, které postavíme na sebe.“ A když to udělali, dal Vánoční skřítek sněhovému strážci místo oči dva kamínky a místo nosu mrkev. Ale sotva se otočil, uslyšel chroupání. To zajíčci jedli tu mrkev a moc si pochutnávali.

Vánoční skřítek pochopil, že sněhový strážce zajíčků nemůže mít nos z mrkve, a tak ho udělal ze šišky. A ještě mu dal větve místo rukou. Zajíčkům se sněhový strážce moc líbil. Postavili ho před vchod do jejich úkrytu. A chtěli, aby jejich strážce měl i jméno. A tak Vánoční skřítek navrhl jméno Sněhulák, vždyť je ze sněhu.

Zajíčkům se jméno líbilo a protože byli unaveni, hned šli spát. Usnuli rychle, protože věděli, že na stráži stojí Sněhulák a ten je ochrání před liškou.

Vánoční skřítek a světlušky

Vánoční skřítek přemýšlel, čím by ještě vyzdobil vánoční stromek. Jednou k večeru se zatoulal na okraj lesa a uviděl vesnické domečky, jak jim svítí okna a světýlka rozvěšená kolem oken. To byla krása!

Ale jak dostat světýlka na jeho vánoční stromek?

Přemýšlel, přemýšlel, až na to přišel. Přeci světlušky! Poprosí světlušky o pomoc! Sice v zimě spí, ale snad se dají na jeden večer přemluvit, aby svítili na jeho vánočním stromku.

A tak začal obcházet jejich zimoviště, budil je a prosil je o vánoční svícení.

Ale světlušky spaly hlubokým zimním spánkem a ty, které přeci jen probudil, mu řekly, že to nejde, protože by umrzly a zahynuly.

A to Vánoční skřítek opravdu nechtěl, a tak se rozhodl najít jiné řešení. Ještě nevěděl jaké, ale věřil, že ho něco napadne.

Vánoční skřítek a vodníček

Jednou se Vánoční skřítek procházel lesem. Hledal, čím by vyzdobil vánoční stromek. Najednou uslyšel pláč. Byl to zvláštní pláč. Zněl jako když žába kuňká a současně sova houká. Nevěděl, kdo takto pláče a tak se vydal za tím divným zvukem.

Přišel k lesnímu jezírku. Tam na vrbě seděl malý vodníček a plakal. „Co se ti stalo?“, zeptal se Vánoční skřítek. Vodníček Kapička překvapeně zvedl hlavu, podíval se na Vánočního skřítka a řekl: „Nemám žádný dárek pro své rusalky. A ony se budou zlobit. Přestanou mi tančit a zpívat. A já budu smutný!“ „Jaké dárky se dávají rusalkám?“, zeptal se Vánoční skřítek. „No přeci pentličky, stužky,“ řekl vodníček. „A já žádné nemám.“ „Ach tak, to ti mohu pomoci!“, řekl Vánoční skřítek. „Já mám hodně barevných stužek. Chtěl jsem jimi vyzdobit svůj vánoční stromek. Ale dám ti je. Vymyslím jiné ozdoby.“ Vodníček radostí tak zezelenal, že se mu žádný smrček a ni jedlička svou zelení nemohly vyrovnat.

Vánoční skřítek odešel a za chvíli se vrátil s košíčkem plným pentliček. Vodníček se radostí zajíkal, když děkoval. Pak přinesl Vánočnímu skřítkovi mušli plnou duhových rybích šupinek a poradil mu, aby si je dal do okna, místo skla. To se Vánočnímu skřítkovi líbilo. Jeho chaloupka neměla okna, protože skřítek neměl sklo do okna. Tak si teď okna udělal, vložil do nich rybí šupiny a byla to krása. A těch šupin bylo tolik, že mu zůstaly i na ozdobení vánočního stromku.

Vánoční skřítek a dešťová kapka

Vánoční skřítek se ráno probudil a viděl, že venku prší. A pršelo dlouho. Když přestalo, vyšel před domeček a najednou uslyšel vzlykání. Byly to takové tichounké smutné vzdechy. Musel napínat uši, aby ho uslyšel. Díval se kolem sebe, ale žádné zvířátko ani ptáček tam nebyl. Co to tedy tak vzdychá?

Pak si uvědomil, že jedna dešťová kapka na trávě se neustále chvěje. Všechny ostatní klidně ležely.

Co se to děješ? Pomyslel si. Naklonil se nad tou neposednou dešťovou kapkou a uvědomil si, že ta kapka vzdychá. Tak to byl zdroj těch smutných vzdechů, které slyšel! Dešťová kapka!

Vánoční skřítek se ji šeptem zeptal, proč vzdychá. Dešťová kapka byla překvapená, že ji někdo slyší. To bude určitě někdo, kdo ji může pomoci!

A svěřila se, že je smutná proto, že spadla na zem jako dešťová kapka a ona vždycky chtěla být sněhovou vločkou. Je proto velice smutná a nešťastná.

Vánoční skřítek přemýšlel a přemýšlel jak by mohl pomoci. A dostal nápad. Řekl smutné dešťové kapce, že ji vezme do hrníčku a přiklopí talířkem, aby se nevypařila a pak poprosí

Mráz, aby ji splnil přání. Jenom Mráz může udělat z dešťové kapky sněhovou vločku.

Sněhová vločka se radostí rozzářila. Ochotně vklouzla do hrníčku a toužebně očekávala splnění svého snu.

Vánoční skřítek i dešťová kapka trpělivě čekali až přijde Mráz.

Jednoho rána Vánoční skřítek vstal a uviděl, že stromy, tráva a celý les je postříbřený Mrazem, a tak se ho vydal hledat.

A našel Mráz, jak si po práci odpočívá a prohlíží si svoje dílo.

Hned mu řekl o přání dešťové kapky a Mráz se usmál. Šel se skřítkem k jeho domečku. Vzal si od něho hrníček a nadzvedl talířek. Sotva se do hrníčku podíval, dešťová kapka ztuhla očekáváním. Mráz ji jemně vzal a položil si ji do dlaně a řekl: „Za chvíli budou padat sněhové vločky. Ale protože jsi byla trpělivá a čekala, budeš sněhovou vločkou až v ten nejkouzelnější večer.

A to je Štědrý večer. A ty se sneseš s ostatními sněhovými vločkami na vánoční stromek Vánočního skřítka. Ozdobíte ho jako nádherné krajky. A tím mu poděkuješ.

A tak se i stalo.

Vánoční skřítek a Paní Noc

Vánočnímu skřítkovi bylo smutno. Každým dnem více. Večer se vracíval do své chaloupky a cítil se sám a sám. Všechna zvířátka i ptáčci někoho měli. A večer si spolu mohli povídat o tom, co zažili. Ale on jen smutně seděl a díval se oknem do tmy.

Jednou pozdě večer, když ne a ne usnout, vyšel před domeček. Všude byla tma, hvězdy svítily. Ani ony nebyly osamělé. Bylo jich hodně. A on tak stál a pak udělal jeden krok, druhý. Šel a nevěděl kde jde. Byla tma a jemu to bylo jedno. Byl smutný. Najednou uslyšel tichý zpěv. Krásný, jemný, jako když vydechuje vánek. Zaposlouchal se a ten zpěv ho hladil a už mu nebylo tak smutno. Chtěl vědět, kdo to zpívá. Vydal se za zpěvem a došel na mýtinku. Tam stála vysoká postava v černém závoji, na kterém se třpytily hvězdy. Byla to Paní Noc.

Vánoční skřítek stál a jen vzdychl. Paní Noc se přestala zpívat. Podívala se na něj a stříbřitě se usmála. A skřítek ji hned pověděl, proč je smutný.

Paní Noc nu řekla, aby byl trpělivý. Že se mu jeho přání splní.

Vždyť je poslední měsíc v roce a ten má kouzelné dny.

V těchto dnech se plní přání. Jen musí každý večer, než usne, vyslovit své přání nahlas.

A skřítek se usmál. Byl tak šťastný! Poděkoval Paní Noci a vrátil se k sobě do chaloupky. A než usnul, nahlas vyslovil své přání. A tak to dělal každý večer. A jednoho dne, se mu opravdu splnilo.

Vánoční skřítek a Vánoční skřítka

Vánoční skřítek zdobil malou jedličku na mýtině, kterou si vybral pro letošní Vánoce, jako vánoční stromek pro lesní zvířátka a ptáčky. Stačil navěsit několik jablíček a mrkviček. Protože byl moc unavený, rozhodl se pokračovat ve zdobení zítra. Jaké bylo jeho překvapení, když následující den našel na stromu pověšené kukuřičné paličky. Krásně se na něm vyjímaly. Nevěděl, kdo to udělal. A zvířátka, kterých se ptal, o ničem nevěděla. Vánoční skřítek pověsil mrkvičky a jablíčka, která přinesl.

Další den na stromečku visely kaštany a žaludy. Bylo to nádherné. Ale Vánoční skřítek stále nevěděl, kdo mu pomáhá. Rozhodl se to zjistit. Večer se schoval pod nejbližší strom a čekal. Až ráno, když vycházelo sluníčko, přišla ke stromečku malá Vánoční skřítka s košíčkem. Měla v něm žluté pšeničné klásky, které začala rozvěšovat po větvích stromečku. Byla tak zabraná do práce, že si nevšimla, že Vánoční skřítek stojí za ní. Polekala se a upustila košíček. Vánoční skřítek se ji zeptal: „Nechceš pomoct?“ a podal ji její košíček a řekl, „Děkuji ti za pomoc. Tak krásný stromek jsme v lese neměli. A kdo jsi?“ „Já jsem Vánoční skřítka a letos jsou to moje první Vánoce.“

“A kde přespáváš?“ “Kde se dá.“ “Ty nemáš mechový domeček?“ “Ne. Neumím ho postavit.“ „Tak pojď ke mně. Jinak v noci můžeš zmrznout. U mě je teplo.“ “Děkuju“, řekla Vánoční skřítka a hezky se na Vánočního skřítka usmála.

Její úsměv Vánočního skřítka zahřál u srdíčka tak, jako žádný ohýnek. Jeho přání se mu splnilo. Už nebyl sám.

Vánoční skřítek a studená koupel

Vánoční skřítek chodil po lese a díval, zda je vše v pořádku a zda někdo nepotřebuje jeho pomoc.

Vánoční skřítka také chodila po lese, ale jinými cestičkami, než Vánoční skřítek. Hledala a sbírala všechno, co by mohlo léčit.

I zvířátka a ptáčci bývají nemocné. Ale v zimě toho moc nenašla. Vánoční skřítka si však věděla rady. Navštívila Dvanáct měsíčků a ti ji ochotně pomohli. Každý na chvilku převzal vládu a Vánoční skřítka si mohla nasbírat bylinek z celého roku.

V chaloupce, ve které bydlela s Vánočním skřítkem, to vonělo!

A zvířátka přicházela a Vánoční skřítka je léčila.

Vánoční skřítek obdivoval Vánoční skřítku, jak dokáže všem pomoci. A jak tak zamyšleně kráčel, přišel k rybníčku a na břehu ležela rybka. Už neměla sílu ani zvednout hlavičku. Vánoční skřítek ji rychle vzal do rukou, naklonil se nad jezírko a rybku do něj hodil. V tom mu noha uklouzla a on spadl do studené vody. Neuměl plavat a tak rychle klesal ke dnu. Tam si seděl vodníček Kapička a když to viděl, okamžitě popadl Vánočního skřítka za ruce a vytáhl ho na břeh. Ale Vánoční skřítek byl zimou úplně ztuhlý, nemohl udělat ani krok. Kapička viděl, že je zle. Zavolal na rusalky a ty ochotně zaběhly do skřítkové chaloupky pro Vánoční skřítku. Ta vzala sáně, teplou deku a běžela k jezírku. Za ní běžely lesní zvířátka, protože chtěla také pomoc. Vánoční skřítek byl ztuhlý a studený jako kus ledu. Skřítka ho zabalila do deky a jelena zapřáhla do saní a ten uháněl. Za chviličku byl před skřítkovou chaloupkou. Zajíčci pomohli donést skřítka do chaloupky. Vánoční skřítka ho svlékla, posadila do horké koupele. Když trochu roztál, musel pít a pít horký bylinkový čaj. Za chvíli se potil. Skřítka ho uložila do postele, přikryla peřinou. U jeho postýlky seděla celou noc.

Ráno byl Vánoční skřítek úplně zdravý. Vánoční skřítce dal velkou pusu a moc ji děkoval. Věděl, že bez ní by už tu nebyl. A rozhodl se, že o letošních Vánocích udělá pro zvířátka, vodníčka i rusalky nejhezčí vánoční stromeček, jaký dokáže.

Vánoční skřítek a poštovní andělíček

Vánoční skřítek byl moc smutný. Na špičku vánočního stromku neměl stále žádnou ozdobu.

Neustále chodil lesem, díval se a hledal, co by mohl dát na špičku vánočního stromku. Najednou zaslechl „Auvajs!“ a kolem něho létaly poštovní obálky. Pak uviděl malého andělíčka, jak visí za košilku na větvi stromu.

Vánoční skřítek na nic nečekal, zavolal na pomoc veverky. Ty se seběhly a uvolnily andělíčkovu košilku. Andělíček všem poděkoval a řekl, že je poštovní andělíček a letí s vánoční poštou. Ale nedával moc pozor a zachytil se košilkou na větvi stromu. Dopisy se mu rozsypaly. Vánoční skřítek svolal zajíčky a ptáčky a spolu s nimi všechny vánoční dopisy sesbírali. Andělíček jim moc a moc děkoval. Všiml si, že Vánoční skřítek je smutný. Zeptal se ho, proč je smutný. Vánoční skřítek se mu svěřil se svým trápením – nemá co dát na špičku vánočního stromku. Pak ho najednou napadlo, že by bylo krásné, kdyby na špičce stromku seděl andělíček. Hned se s tím andělíčkovi svěřil. Ten si vzdychl, že by rád pomohl, ale on je jen poštovní andělíček. Že se ale v nebi zeptá.

Druhý den poštovní andělíček klepal Vánočnímu skřítku na dveře. Řekl, že za to, jak mu všichni pomáhali, může sedět na špičce jejich vánočního stromku na Štědrý večer. A andělíček zářil radostí, protože ještě nikdy poštovní andělíček nezdobil špičku vánočního stromku.

A Vánoční skřítek byl moc rád. Teď už věděl, že letošní vánoční stromek bude překrásný.

Vánoční skřítek a ztracený zvoneček

Vánoční skřítek začal být netrpělivý. Nemohl najít vánoční zvonek, který ohlašoval příchod Vánoc. Vánoční skřítka mu pomáhala hledat. Ale marně. Vánoční zvoneček nebyl nikde.

Vánoční zvoneček byl totiž kouzelný. Sám začal zvonit, když přicházely Vánoce.

Co teď? To nebudou Vánoce? Vánoční skřítek byl nešťastný.

Snažil se vzpomenout, kde naposledy vánoční zvoneček nechal.

Ale nevzpomenul si. Řekl o svém trápení všem lesním zvířátkům i ptáčkům a ti začali vánoční zvoneček také hledat.

Marně. Něco se s ním muselo stát. A určitě to něco je špatné. To už vánoční zvoneček hledali i zimní víly a rusalky, hejkal i vodníček. Hejkala už tak bolely nohy, že si vylezl na svůj strom, na kterém přespával. Na vedlejší větvi měla straka hnízdo. Hejkalovi něco z něj zasvítilo do očí. Protože straka byla pryč, prohledal její hnízdo a ten vánoční zvonek v něm našel.

Byl špinavý a nemohl zvonit, protože měl rozlomené srdíčko.

Hned ho odnesl Vánočnímu skřítkovi. Vánoční skřítka jej pořádně vydrhla až svítil. Ale byl němý. Co teď. Nikdo nevěděl, jak spravit jeho srdíčko, aby mohl zvonit.

Tu napadlo jednoho starého kosa, že by jim mohla pomoci borovice. Borovice mívají nejvíce pryskyřice a ta lepí. On sám se jednou přilepil a musel obětovat peří na křídle, aby se z toho zajetí dostal.

Vánoční skřítek se tedy vydal za nejstarší lesní borovici. Ta jim dala pryskyřice, kolik potřebovali. Vánoční skřítek nanesl na srdíčko zvonku pryskyřici a slepil obě části. A za chvíli zvoneček už vyzváněl tak, až zvířátkům brněly uši. Chtěl dohnat to, co zameškal. A všichni byli spokojeni. Už věděli, že Vánoce přicházejí.

Vánoční skřítek a zlaté prasátko

Vánoční skřítek procházel lesem, když mezi křovinami uviděl něco žlutého. Bylo to dost velké. Šel se podívat blíž. A bylo to prasátko. Vánoční skřítek věděl, že se někdy může narodit divočákům žluté prasátko. Ale nikdy ho neviděl a neznal nikoho, který by žluté tedy zlaté prasátko potkal.

A to zlaté prasátko v křoví bylo smutné. Vánoční skřítek se ho zeptal co tu dělá, proč se schovává. A prasátko mu řeklo, že se schovává, protože se mu všichni posmívají pro jeho barvu. „Cože“, zvolal Vánoční skřítek,“vždyť ty jsi nejslavnější prasátko! Zlaté prasátko! Všichni tě chtějí na Štědrý večer vidět! Všichni! Někteří kvůli tomu ani nejedí. Vždyť kdo tě uvidí, bude mít štěstí! A abys vědělo, lidé si jako dárek, který přináší obdarovanému štěstí, dávají zlaté prasátko. Je to vlastně čokoládové prasátko ve žlutém staniolu. A hlavně na začátku Nového roku se zlatým prasátkem navzájem obdarovávají, aby jim přineslo štěstí v Novém roce. A já mám teď velké štěstí, že tě vidím. Poprvé v životě! Jsi moc vzácné a jedinečné!“ „Opravdu?“ divilo se zlaté prasátko a dychtivě poslouchalo Vánočního skřítka. A ten pokračoval. „Až budou na Štědrý večer všechna zvířátka u vánočního stromku, ty budeš schované a až tě zavolám, přijdeš. A já všem řeknu, že přinášíš všem, co tě uvidí, štěstí.“ Zlaté prasátko se usmívalo a už se těšilo na Štědrý večer. A všechno bylo tak, jak Vánoční skřítek řekl. A od toho večera všechna zvířátka v lese nedovolila nikomu, aby zlatému prasátku ublížil. Moc si pochvalovala, že žije zrovna v jejich lese.

Vánoční skřítek a kouzelná šiška

Jednoho rána se Vánoční skřítek procházel lesem. Les byl přikrytý sněhovou peřinou. Pohled na sníh a rampouchy ve

Vánočním skřítkovi vzbuzovaly sváteční náladu. Všude bylo ticho. Najednou uslyšel něžné cinkání. Zvoneček to nebyl, rampouchy také ne. Bylo to zvláštní cinkání, jaké nikdy dřív neslyšel. Ale bylo to nádherné.

Zastavil se a poslouchal. Najednou mu kolem nosu něco proletělo a padlo do sněhu. Cinkání přestalo. Vánoční skřítek začal hrabat ve sněhu a už držel v ruce stříbrnou šišku. Takovou nikdy neviděl. Nevěděl, co má dělat.

Najednou promluvil nejstarší strom lesa – borovice, pod kterou stál. „Vánoční skřítku, ta šiška je můj dar pro tebe. Stříbrná šiška vyroste na nejstarším stromě v lese jednou za sto let. Je kouzelná. Umí splnit jedno přání.“

Vánoční skřítek borovici poděkoval a poklonil se ji. Když se vrátil do domečku, všechno řekl Vánoční skřítce. Také ji řekl, že ho nenapadá, co by si mohl přát.

Ona mu odpověděla: „Vždyť to přání se nemusí týkat jenom tebe.“ „Máš pravdu. Já si přeju, aby všichni obyvatelé lesa, a tím myslím i stromy a květiny, si pomáhali.“ A sotva to dořekl, šiška se v jeho ruce proměnila ve stříbrný prach a ten se rozletěl po celém lese.

Stará borovice si spokojeně pomyslela, že svou jedinou kouzelnou stříbrnou šišku darovala tomu pravému.

Vánoční skřítek a jmelí

Při své obchůzce lesem uviděl Vánoční skřítek, že na jabloni, která rostla na kraji lesa, roste jmelí. Jmelí je stále zelené a jeho plody dozrávají v zimě. Vypadají jako perly. Slyšel, že kdo si ho zavěsí v domě, přinese mu lásku a štěstí. A když se dva potkají pod zavěšeným jmelím, tak si mají dát pusu.

Vánoční skřítek neustále přemýšlel, jak má dát Vánoční skřítce najevo, že ji má rád. Bál se, že když ji to řekne, nazlobí se a odejde z jeho chaloupky. To nechtěl. Byl by zase sám a bylo by mu moc smutno. Ani si to nechtěl představit.

A taky se moc styděl. Jak se dává druhému najevo, že ho má rád? Viděl zvířátka, které se mají rádi, jak si spolu hrají, tulí se k sobě, zahřívají se….ale jak si řekli, že se mají rádi, to nevěděl. A když se jich ptal, tak mu řekli, že ani neví. Že to tak přišlo samo sebou.

Na to se ale Vánoční skřítek nemohl spolehnout. Nemohl tak dlouho čekat a co když by Vánoční skřítku to čekání omrzelo a ona odešla? Nechtěl ji ztratit. Nechtěl.

Ale když uviděl to jmelí, hned si pomyslel, že to by mu mohlo pomoci. Když dá Vánoční skřítce pod jmelím pusu, pozná, že ji má rád a když se ji to líbit nebude, bude se moci vymluvit na zvyk dávat si pusu pod jmelím.

Ale jak to jmelí získat? Vánoční skřítek byl maličký, jmelí vysoko, šplhat po stromě neuměl. Pak si všiml, že ho pozoruje havran. Tak ho poprosil, zda by mu neuštípl zobákem větvičku jmelí. Havran mu větvičku jmelí shodil na zem.

Vánoční skřítek s ní hned běžel do chaloupky a pověsil nad dveře. A neustále stál u dveří a čekal, až Vánoční skřítka přijde.

Slyšel ji jak jde ke dveřím. Rychle se k nim postavil a když Vánoční skřítka dveře otevřela, tvářil se, že právě chce odejít a tak se spolu setkali pod jmelím. Vánoční skřítek se podíval nahoru a řekl, „hele, jmelí“ a políbil Vánoční skřítku. Ta se začervenala, hezky se na něho usmála a Vánoční skřítek věděl, že ho má taky ráda. A bylo mu teplo u srdíčka.

Vánoční skřítek a vánoční stromeček

Vánoční skřítek se rozhodl, že je čas dozdobit vánoční stromeček. Už měl plný košík ozdob, které vyrobil ze dřeva. Byl moc šikovný a tak vyřezal dřevěná zvířátka, domečky a zvonečky. Vánoční skřítka také měla nachystaný košík ozdob. Uháčkovala zvonečky, andělíčky a sněhové vločky. Svíčky nevzali. Báli se, aby náhodou nezapálili les.

Vydali se do lesa na palouček, kde už stál stromeček připravený na tu velkou slávu. Moc se těšil a snažil se stát co nejrovněji. Měl už na sobě zavěšené rampouchy a ty jiskřily až oči přecházely a ovoce, zeleninu, obilné klasy.

Vánoční skřítek a Vánoční skřítka rozvěšeli svoje ozdoby, ale vánoční stromeček se jim stále zdál málo slavnostní. Vánoční skřítka odběhla a Vánoční skřítek si toho ani nevšiml. Přemýšlel, jaké ozdoby by měl ještě na stromek pověsit. To už se ale Vánoční skřítka celá udýchaná vracela s pytlíčkem.

A když ho vysypala, hromádka svítila zlatě a stříbřitě. Vánoční skřítek nevěděl, co to je. A pak se pozorněji podíval – byly to šišky nabarvené stříbrnou a zlatou barvou. Vánoční skřítka mu řekla, že je chtěla rozvěsit v jejich domečku, ale na stromečku budou dělat radost všem.

Vánoční skřítek, Vánoční skřítka a dárky

Vánoční skřítek přemýšlel, jaký dárek by mohl dát Vánoční skřítce. Vánoční skřítkové dávají dárky lesním zvířátkům a ptáčkům. Jsou to jedlé dárky. Pod Vánoční stromek jim dávají seno, jablíčka, mrkve, kaštany… ale vánoční skřítkové dárky nedostávají.

Vánoční skřítek přemýšlel, jaký dárek by mohl Vánoční skřítce udělat radost. Rozhodl se, že ji postaví houpací křesílko. A tak tajně začal pro ni vyrábět houpací křesílko.

Pak nastal Štědrý večer. Vánoční skřítek a Vánoční skřítka přišli k Vánočnímu stromečku v lese na mýtinku. Zvířátka se velice těšila na jedlé dárečky, protože v zimě sehnat něco k snědku bylo velmi těžké. A když viděli, co jim ti dva Vánoční skřítkové nadělili, moc jim děkovali. Ale pod stromečkem zůstaly ještě dva balíčky.

Na jednom byla kartička Pro Vánočního skřítka, na druhém Pro Vánoční skřítku. Oba překvapeně balíčky otevřeli. Vánoční skřítka se nemohla vynadívat na houpací křeslo. Hned si do něj sedla a houpala se. Pak vstala objala Vánočního skřítka a dala mu pusu. Vánoční skřítek se začervenal až po špičku svého nosu.

Pak si otevřel dárek. Hned poznal, že je od Vánoční skřítky. Byly v něm krásně upletené rukavice, svetr, šála a ponožky. Podíval se na Vánoční skřítku, a když viděl jak s napětím čeká, co na dárek řekne, usmál se na ni, objal ji a dal ji pusu. A oba měli radost z dárků. Ale největší radost měla zvířátka a ptáčci, kteří pozorně oba sledovali. Byli rádi, že Vánoční skřítek už není sám.

Po Štědrém večeru

Vánoční skřítek a Vánoční skřítka se ráno probudili dost pozdě. Včera totiž s lesními zvířátky dlouho tancovali a zpívali kolem Vánočního stromečku, který nádherně zářil a andělíček se na ně z jeho vršku krásně usmíval a zpíval si s nimi. Kdyby mohl na špičce stromku tancovat, určitě by to udělal. Ale tak tam jen seděl a měl velikou radost ze všeho. Byl to jeho nejkrásnější Štědrý večer, který zažil a těšil se, jak o něm bude ostatním andělíčkům vyprávět.

Vánoční skřítek a Vánoční skřítka leželi v posteli a vyprávěli si, jak to bylo včera krásné a jakou mají radost z dárků.

Po snídani si Vánoční skřítka sedla do houpacího křesla a povídali si, že Vánoční skřítek musí zajít za Mechovým mužíčkem, aby jim daroval ještě mech, aby si ucpali všechny škvíry v domečku. Protože měla přijít tuhá zima a oni se chystali ulehnout do postele a spát až do dalšího vánočního času. Nechtěli ve spánku zmrznout. A Vánoční skřítek si vzal teplý svetr, rukavice, šálu i ponožky, které mu upletla Vánoční skřítka a vyšel před domeček.

To bylo ale překvapení. Před domečkem stála krásná hromada toho nejjemnějšího mechu. Ten jim přinesla lesní zvířátka jako poděkování za krásné Vánoce. Vyprosila si ho od mechového mužíčka. Chtěla, aby příští Vánoce opět byli s nimi Vánoční skřítek a Vánoční skřítka a aby se jim dobře spalo.

Ti dva měli takovou radost, že se to nedá popsat. Protože dárek z lásky nejvíce hřeje u srdíčka podarovaného. Ani nevěděli, že jsou lesní zvířátka schovaná za stromy a dívají se na oba skřítky. Jejich radost jim byla odměnou. A tak oba vánoční skřítci zavolali do lesa „Moc děkujeme a těšíme se na příští Vánoce s vámi!“

A všichni se těšili na příští Vánoce.