Bylo kalné podzimní ráno. Čeněk zamyšleně pohlédl z okna na svahy prudce se zvedající od řeky. Odložil knihu, kterou právě četl. Na přebalu stálo velkými červenými písmeny - “Proč volíme psychopaty1”.

Bylo tomu právě půl roku, co odešel z vysoké manažerské pozice v jedné nadnárodní firmě. Odchod nebyl pěkný. Odešel sice sám, ale ne dobrovolně. Nemohl už vydržet tlak některých zahraničních “kolegů”.

Jeho pohled se vrátil zpět do knihy. Černá písmena jakoby vyprávěla i jeho příběh. Růst vysoce konfliktní osobnosti (HCP2), který vytváří umělou, falešnou krizi. Tu vhodnou manipulací, tu vypuštěním polopravdy. S vytvořením krize jde v ruku v ruce obvinění falešného padoucha. A samozřejmě příchod stejně falešného hrdiny, který tuto domnělou krizi zažehná a všechny zachrání. A to vše dokreslováno lidmi, kteří se nechají strhávat rádoby-hrdinou na jeho stranu. A samozřejmě i takoví, kteří vidí v hrdinovi příležitost. Není to opravdový hrdina, takže ani oni nemusí být opravdu dobří, aby se jim dařilo.

Konečně závěrečných několik kapitol – jak je zastavit? Empatie, pozornost, respekt. Hlavně neurážet, pouze stále opakovat fakta. Ale jak to udělat, když on sám chtěl i pracovat a ne jen neustále vysvětlovat? Čím víc HCP útočí, tím víc být asertivní. Hmm, tak to Čeněk nezvládl. Jeho zoufalství a frustrace přerostla v agresi, byť jenom verbální.

Dočetl knihu, ale necítil se vysvobozen. Jak se nenechat pohltit záští někoho, kdo věnuje jejímu budování celou pracovní dobu, zvlášť když chcete dělat i něco užitečného? Necítil, že příště, až se zase s nějakým HCP potká, bude vědět, co dělat. Možná ho dřív rozpozná a vyhne se mu? Kdo ví.

Na stole ležely včerejší noviny. Titulní strana dávala čtenářům vědět, že se už zase mění celní opatření. Nic nového. Války obchodní i ty opravdové už byly součástí každodenního života. To ale nebylo to hlavní. Na konci vydání byl půlstránkový článek3 o krachu velké investiční společnosti. Důvodů prý bylo hodně – špatná komunikace, predátorské chování středního a vysokého managementu, zmatené zadávání práce a kde co ještě dalšího.

Ach, ano, stará dobrá komunikace.

Autor článku však vnášel do případu nové světlo. Firma před rokem pořídila AI nástroj pro kontrolu emailů, aby snad neunikly žádné interní informace. Každý tak dostal svého osobního cenzora. Málokdo si ale čte emaily, co napsal. A pokud je čte, tak jenom povrchně, protože si přece pamatuje, co psal. Nikdo si tak nevšiml, že AI nejen emaily čte a někdy vrátí k přepsání, ale také je lehce upravuje. Tu změnila interpunkci, tu pořadí slov, někdy zvolila trochu jiná slova, jiný tón. Pěkně se naučila, kdo je na co citlivý a jaké zastává pozice. Každý tak dostal svého osobního trola.

Bylo už jenom otázkou času, kdy si lidé sami začnou jít po krku.

Voda v konvici se dovařila. Čenda vstal od stolu a šel si zalít čaj. Jak se něčemu takovému bránit? A není to vlastně jednoduché? Stačí zůstat člověkem, udržovat přímé sociální vazby, nenahrazovat je pouze vzdálenou elektronickou komunikací. Možná si uvědomit, že sice máme prostředky pro globalizovaný obchod i spolupráci, ale zároveň jsou lidé různí. Vyrostli a rozhodují se v jiných kontextech. Vzpomněl si na jednu firemní večeři. Moc si nenaslouchali, každý byl jen stejně hlučný jako okolí, které se snažil překřičet.

Čenda položil prázdný hrnek od čaje na stůl. Věděl, co chce teď udělat. Uvázal si motýlka, vzal pláštěnku a vykročil do hustého deště. Musí dál hledat lidi a možná při tom najde i sebe.


  1. Bill Eddy, Proč volíme psychopaty, orig: Why we elect narcissists and sociopaths, Portál 2022 ↩︎

  2. Vysoce konfliktní lidé (High Conflict People - HCP) jsou podle psychologa a právníka Billa Eddyho jedinci, kteří mají trvalý vzorec konfliktního chování charakterizovaný čtyřmi klíčovými rysy. Těmito rysy jsou: obviňování druhých (nikdy nepřijímají odpovědnost za své chování), extrémní myšlení typu “všechno nebo nic” (vidí svět pouze v černé a bílé), nespravovaná intenzivní emoce (často nepřiměřené reakce na situaci) a negativní chování vůči ostatním (včetně manipulace, lží nebo agrese). HCP jedinci nejsou schopni introspekce a nevidí svou roli v konfliktech, místo toho konzistentně obviňují ostatní za všechny problémy.

    Klíčovým aspektem HCP je, že se nejedná o diagnostickou kategorii, ale o vzorec chování, který může být spojen s různými poruchami osobnosti nebo jinými faktory. Eddy zdůrazňuje, že přibližně 90% populace dokáže řešit konflikty konstruktivně, zatímco zbývajících 10% (HCP) vytváří neúměrně velké množství konfliktů ve společnosti. Pro efektivní komunikaci s HCP doporučuje Eddy metodu BIFF (Brief, Informative, Friendly, Firm) – být stručný, informativní, přátelský ale rozhodný, a vyhnout se obranným reakcím nebo pokusům je “opravit”, protože to obvykle konflikt pouze eskaluje. ↩︎

  3. Inspirováno Philip Feldman, Organizational Lobotomy, https://cacm.acm.org/opinion/organizational-lobotomy/external link  ↩︎

Author's bio

Ing. Antonín Král, Ph.D.

Citace

Pro uvedení zdroje prosím citujte toto dílo takto

Antonín Král (2025). Čeněk a HCP. bobek.cz. https://www.bobek.cz/cs/cenek-a-hcp/

BibTeX citation

@misc{
  title = "Čeněk a HCP",
  author = "Antonín Král",
  year = "2025",
  journal = "bobek.cz",
  note = "https://www.bobek.cz/cs/cenek-a-hcp/"
}